Budování koncepce partnerství NATO pro široký Střední východ

Před deseti lety NATO zahájilo dvaavantgardní programy partnerství – Partnerství pro mír (PfP) prozemě střední a východní Evropy a Středomořský dialog pro země vširší středomořské oblasti. Oba tyto programy musí být nynípřizpůsobeny, aby odrážely změny v euroatlantické bezpečnosti, jakoje rozšíření NATO nebo nové problémy, před kterými dnes Aliancestojí. Při procesu reorganizace programu Středomořského dialogu ajeho možného rozšíření do vzdálenějších oblastí Středního východuse v mnohém můžeme poučit ze zkušeností PfP.

Středomořský dialog nebyl na rozdíl odPartnerství pro mír příliš úspěšný. Nesehrál velkou roli přistabilizaci regionu a nijak výrazně nepomohl při prosazovánírozvoje zúčastněných zemí. Existuje několik důvodů. Patří mezi něnedostatek času, lidského potenciálu a finančních prostředků,neznalost NATO a hluboká nedůvěra, která v mnoha zemích tohotoregionu vůči NATO panuje; nedostatek mechanismů vedoucích k dialogua ke spolupráci, na kterých byl založen úspěch NATO a Partnerstvípro mír; a neschopnost oddělit širší regionální bezpečnostní otázkyod izraelsko-palestinského konfliktu.

Zatímco před deseti lety se NATO potýkalopředevším se stabilizací a transformací států střední a východníEvropy, dnes stojí před problémy, které přicházejí ze zemí"širokého Středního východu" nebo jimi otřásají. Má-li NATOvyslyšet bezpečnostní obavy svých členů, bude v nastávajícíchměsících a letech muset svoji pozornost přesunout ze střední avýchodní Evropy do tohoto regionu a další vývoj Středomořskéhodialogu bude muset tuto změnu vyjadřovat.

Pokud mezinárodní společenství poskytneadekvátní zdroje pro stabilizaci Afghánistánu, mohla by se roleNATO v Mezinárodních asistenčních silách stát vzorem použitelným vIráku a časem třeba i při řešení izraelsko-palestinského konfliktu.Dilema Izraele spočívá v tom, že čím silnější se stává vojensky,tím méně se jeho obyvatelé cítí bezpečni. Je zapotřebí "čestnéhozprostředkovatele míru", kterému budou důvěřovat obě strany, akterý může pomoci při vyjednávání a následně prosadit komplexníbezpečnostní transakci. Ani Spojené státy, ani Evropa tuto rolinemohou zastávat, neboť nejsou považováni za nestranné činitele.Ačkoliv to dnes může znít nevěrohodně, NATO je patrně jedinouinstitucí, jež by v několika příštích letech mohla k tomutoproblému najít řešení.

Pochopitelně dojde k podobnému vývoji pouzetehdy, bude-li splněna řada podmínek – a to velice podstatných.Ohlédneme-li se za posledními pěti lety, nebo dokonce patnácti,tempo vývoje NATO předčilo všechny tehdejší předpovědi. Světovéudálosti střídají, s narůstající rychlostí, jedna druhou, a NATO,přes mnohé a evidentní omyly dokázalo, že je mezi mezinárodnímiinstitucemi nejpružnější, a že je schopno plnit požadavky novéhobezpečnostního prostředí. Tento vývoj bude pravděpodobně pokračovata další rozvoj Aliance možná přinese i dalšípřekvapení.

Čím více se Aliance vzdaluje od role pasivníobranné organizace, kterou měla během studené války, a stává seproaktivní bezpečnostní organizací, kterou dnešní nestálý mírpotřebuje, tím více si její spojenci uvědomují, že svou bezpečnostmohou zajistit pouze kolektivně. Rozdíl mezi "spojenci" a"partnery" musí brzy skončit. Bezpečnost spojenců lze zaručit pouzeúzkou spoluprácí s partnery ve střední a východní Evropě a naširokém Středním východě a mezi sebou navzájem. Tento vývoj jehlavním motorem současné koncepce NATO a poskytuje větší stimulacipro konsolidaci programů partnerství a jejich integraci do hlavníčinnosti Aliance.

Mají-li se mechanismy partnerství vyvíjettakovým způsobem, aby přispívaly k řešení nových úkolů na polibezpečnosti, bylo by logické, aby tento rozvoj byl založen naaspektech NATO, které se zasloužily o jeho úspěch. Vtipálci seněkdy vysmívají, že NATO je zkratka pro "No Action, Talk Only"(Žádný skutek, pouze řeči). Základem jeho úspěchu je právěschopnost poskytnout fórum pro dialog, kde si spojenci mohourozříkat své problémy, aniž by se kvůli nim pouštěli do svárů.Partnerství pro mír se skutečně stalo tribunou pro země, které sefóra NATO chtěly účastnit; něco podobného se Středomořskému dialoguzatím bohužel nepodařilo, i přes jeho slibný název. Zásadnímúkolem, před kterým Partnerství pro mír i Středomořský dialogstojí, je rozvoj koncepcí a mechanismů pro různé poměry, ve kterýchse dnes jednotlivé státy střední a východní Evropy a širokéhoStředního východu nacházejí.

Formální i neformální koncepce a mechanismyNATO pro budování společné obranné a bezpečnostní kultury jsoujednak základem tradičního smyslu existence Aliance – zabezpečováníkolektivní obrany – jednak, přeneseny do střední a východní Evropy,měly významný vliv i na celkové demokratizační procesy. Ukázalo setotiž, že demokratické řízení ozbrojených a bezpečnostních sil,vztahy společnost-armáda a reorganizace obrany jsou mnohemdůležitějšími prvky demokratické a hospodářské transformace země,než se původně předpokládalo. Mnohé země ve východní Evropě a naBalkáně se s těmito úkoly ještě potýkají, ale stejné problémy dnestíží i široký Střední východ. Základním prvkem nové koncepcepartnerství NATO bude tyto mechanismy rozvíjet a šířit do novýchčástí světa.

Bezpečnost spojenců lze zaručit pouze úzkouspoluprácí s partnery ve střední a východní Evropě a na širokémStředním východě a mezi sebou navzájem.

K vybudování bezpečnostního partnerství vširokém středomořském regionu a na širokém Středním východěpotřebuje NATO prohloubit své zkušenosti z této části světa azintenzívnit institucionální mechanismy pro zapojení zúčastněnýchzemí. Podobně jako Aliance musela koncem osmdesátých a začátkemdevadesátých let minulého století prohloubit svoji institucionálníznalost Sovětského svazu a jeho následnických států, musí dneszopakovat stejný postup v případě zemí severní Afriky a širokéhoStředního východu. Partnerství pro mír poskytuje model pro rámecnutný k podpoře angažovanosti těchto státu, a to hlavně z tohodůvodu, že tento systém prokázal velkou flexibilitu. Obdobnýprogram pro Středozemí a široký Střední východ bude muset zohlednitjisté specifické regionální rysy, z nichž některé se podobají těm,se kterými jsme se počátkem devadesátých let setkali ve střední avýchodní Evropě; některé však jsou naopak velmiodlišné.

Ve zmíněném regionu například vládne meziobyvatelstvem, a dokonce i mezi některými vládními institucemi,téměř naprostá neznalost skutečné podstaty NATO. Z toho důvodu jezapotřebí sestavit dlouhodobý a široký informační a komunikačníprogram. Něco takového vyžaduje nejen zapojení vládních orgánů, aletaké zapojení nevládních organizací, jak tomu bylo v zemích střednía východní Evropy před více než deseti lety. Jenomže zatímcostřední a východní Evropa chápala Partnerství pro mír hlavně jakonástroj, pomocí něhož lze od NATO získat informace a závazky, apomocí něhož lze NATO přimět, aby státům střední a východní Evropyzajistilo větší politický vliv, země severní Afriky a širokéhoStředního východu se v první řadě dožadují vyslyšení svýchpožadavků a vliv na rozhodování spojenců. Tento aspekt je dobrýmznamením, neboť v prvé řadě potřebujeme naslouchat a porozumět, ateprve potom můžeme reagovat a vypracovat konkrétní plán. Náš vlivv tomto regionu bude přímo záviset na naší připravenosti naslouchata vyslechnout.

Občanská společnost v tomto regionu jecelkově méně vyvinuta než většina Evropy, jak tomu bylo i v případěstřední a východní Evropy před patnácti lety. Z toho důvodu jedůležité zapojení nevládních organizací a vzdělávacích institucí,které mohou NATO usnadnit komunikaci a mohou pomáhat při rozvojidemokracie. V některých zemích, jako například v Alžírsku, existujeokamžitá specifická potřeba získání zkušeností a vědomostí vbudování nových vztahů mezi armádou a civilním obyvatelstvem a vdemokratickém řízení ozbrojených sil.

Zatímco mnohé země střední a východní Evropyod počátku usilovaly o přistoupení k NATO a program Partnerství promír jim to umožnil, pro země severní Afriky a širokého Středníhovýchodu tato koncepce neplatí. Bude-li veřejné mínění v těchtozemích novou iniciativu považovat za obnovení vojenskéhospojenectví, za západní nástroj nátlaku a ovládání, nebo, vnejhorším případě, za nástroj, který by měl Izraeli poskytnoutbrzkou perspektivu členství v NATO, k žádnému pokrokunedojde.

Z výše uvedeného důvodu by nová koncepcepartnerství, která nahradí Středozemní dialog, neměla zahrnovatpodpisy oficiálních dokumentů, zvláště pokud by obsahovaly seznamzásad a hodnot, jež by obě strany měly sdílet. V prvé řadě jezapotřebí vytvořit mnohá fóra pro pravidelný politický avojensko-bezpečnostní dialog spojený s hustou sítí nabídek kespolupráci na mnoha úrovních v souladu s ověřenou zásadou PfP ospontánní diferenciaci. Tyto nabídky a pozvání nesmějí být chápanyjako konkurence podobných aktivit Evropské unie, nýbrž jako jejichdoplnění, a musejí vyjadřovat vůli a potřeby těchto států. Pokudbudou považovány za "návrhy shora", budou zdvořileignorovány.

Zároveň s programy pro zvyšováníinformovanosti a diplomatické angažovanosti narůstá rozsahvojenských opatření k vytváření důvěry. Bilaterální vztahy mezičlenskými státy NATO a partnery ze střední a východní Evropy najedné straně a zeměmi Středomoří a širokého Středního východu nastraně druhé mohou v této oblasti oboustranně přispět k rozvojimultilaterálních vztahů. Zkušenosti nás však již poučily, žeAliance by měla k obavám panujícím v tomto regionu přistupovatponěkud s větším ohledem. Útvary ozbrojených sil NATO operujících voblasti Středozemí, jež zde byly nasazeny skutečně za jinými účely,se zemím severní Afriky mohou bezděčně jevit jako hrozba.

Kromě vojenských abezpečnostních opatření k vytváření důvěry, která v regionechStředozemí nebo širokého Středního východu budou mít stejný významjaký měla ve střední a východní Evropě, existuje větší sférapůsobnosti pro mechanismy nezbytné pro sdílení informací. Jezapotřebí, aby se nový proces partnerství a spolupráce stalstřediskem budování informačních sítí, kde se každý může seznámitse současnou situací v regionu. Toho lze patrně nejefektivnějidosáhnout pomocí elektronického systému. Není nad pravidelná osobnísetkání; rozsáhlé využití videokonferencí však může pochopitelnězvýšit intenzitu komunikace při nízkých nákladech.

Jelikož ve většině zemí severníAfriky a Středního východu jsou "lehké" bezpečnostní otázky méněcitlivé než závažné vojenské otázky, mělo by NATO své aktivityzpočátku orientovat právě tímto směrem. Ideálním prostředkem kprolomení bariér je Vědecký program NATO. Vezme-li NATO na pomocsvůj Vědecký program a své zkušenosti z oblasti veřejné diplomacie,snadno vyvolá v tomto regionu zájem a debatu o novýchbezpečnostních otázkách, jež představují obecná nebezpečí. Podzáštitou těchto vědeckých a informačních programů budou mítzástupci NATO častěji příležitost k návštěvám regionu a také krozšiřování vlastních znalostí. Podobně jako ve střední a východníEvropě na počátku devadesátých let, i nyní lze očekávat, žeiniciativy NATO na poli těchto programů budou stimulem probilaterální zapojení vědeckých institucí ze spojeneckých zemích.Jejich účast v tomto regionu zajisté povede k rychlému vytvořenívelmi potřebné koncentrace odborníků, kteří se budou moci zapojovatdo programů spolupráce. Nevládní organizace a vysoké vzdělávacíústavy ve spojeneckých zemích si v současné době uvědomují, že natuto dosud často opomíjenou část světa je třeba obrátit pozornost.Relativně skromná iniciativa ze strany NATO může vyvolat zájemzápadního světa, podobně jako tomu bylo ve střední a východníEvropě.

Důležitý rys tohoto zaměření -často podceňovaný - je spolupráce s regionálními účastníky zestrany Parlamentního shromáždění NATO (NPA). Činnost NPA je siceoddělená od NATO, ale jeho programy pomáhají podporovat cíleAliance a úspěšně doplňují její diplomatickou a vojenskou činnost.NPA se často daří proniknout tam, kde se to byrokracii NATO zdáobtížné; parlamenty často navazují dialog s menšími problémy nežvlády. Dobrým příkladem je Kavkaz, kde v současné době parlamentnídialog probíhá přes napětí v tomto regionu. Podobný dialog by mohlpomoci zlepšit vztahy mezi některými zeměmi severní Afriky.

Další aspekty

Nejdůležitějším aspektem prodosažení úspěchu partnerství a spolupráce v této oblasti jeschopnost rozdělení tohoto regionu, formální či neformální, kteréby umožnilo práci v subregionálních seskupeních. Předně musí býtizraelsko-palestinská otázka separována od vztahů NATO se zeměmiseverní Afriky. Mnohé státy v tomto regionu mají navíc napjatévztahy se svými sousedy. Z těchto důvodů se spolupráce s NATOpatrně nejprve rozvine po bilaterální linii, a teprve potom vsubregionálním kolektivním fóru.

Dále je nutno vzít v úvahu, ženové bezpečnostní problémy, včetně klíčové otázky terorismu, senyní týkají i zemí daleko za hranicemi současných členů PfP neboDialogu a zahrnují i Pákistán a Indonésii. Nové struktury by mělybýt schopny zpřístupnit alespoň část tohoto Dialogu jiným zemím spodobnými problémy. Úloha NATO v Afghánistánu ostatně vyžadujepolitický kontakt se vzdálenými zeměmi. Bezbolestným a okamžitýmřešením by například bylo otevření vědeckých seminářů NATOúčastníkům z těchto zemí. V současné době však mohou být na tytoakce zváni pouze příslušníci členských států PfP a Dialogu.

I když terorismus představujestejně velké nebezpečí pro země Středního východu jako pro Evropu aseverní Afriku, a spolupráce v této otázce je naprosto nezbytná,představitelé těchto zemí jsou již unaveni z jednání, při kterýchveškerá konverzace začíná paralelou spojující arabský svět shrozbou terorismu. V podobných rozhovorech učiníme krok vpředumírněním našeho přístupu.

Zvláště v jedné oblasti si musíme zvývoje Partnerství pro mír vzít ponaučení. Členství v PfP bylonabídnuto původně všem státům střední a východní Evropy a státůmbývalého Sovětského svazu bez jakýchkoliv podmínek. V případě zemíjako je Federativní republika Srbsko a Černá hora, která usiluje opřistoupení k Partnerství pro mír z toho důvodu, že je chápe jakocestu zpět do západního společenství, bylo členství podmíněnodemokratizací a spravedlivým řízením státu. O významu podobnéhorozhodnutí lze jistě polemizovat, ale jedna věc je jistá: novýprogram partnerství a spolupráce se severní Afrikou a širokýmStředním východem žádnou podobnou podmínku obsahovat nesmí. Zemětohoto regionu si k demokracii a modernizaci zvolí různé cesty abudou postupovat různým tempem. Budou se bránit všemu co jim budepřipadat protektorské nebo kulturně imperialistické. Kulturnípropast mezi Evropou a severní Amerikou na jedné straně a severníAfrikou a širokým Středním východem na straně druhé je dnes větší,než rozdíl mezi Východem a Západem na konci studené války. Úsilí opřemostění této propasti bude účinnější tehdy, bude-li spoluprácenabízena opatrně a s porozuměním.

Jedním z nejvýznamnějšíchaspektů Partnerství pro mír, který měl největší ohlas, bylobezpochyby zřízení oficiálních zastoupení států PfP v hlavním sídleNATO. Skutečnost, že zástupcům členských států PfP byly poskytnutykancelářské prostory, a že tyto státy byly vyzvány, aby vyslalycivilní a vojenské pracovníky na určité posty do sídla NATOvzbudila impuls ke změnám, které měly okamžitě velký vliv navšechny země, které této nabídky využily. Stejné opatření bynejvíce přispělo k zahájení skutečného dialogu a spolupráce sezeměmi Středozemí a širokého Středního východu.

Jakmile budou tato zastoupenízřízena, může být zahájena celá řada rozmanitých aktivit, vzešlýchz Partnerství pro mír, i pro tyto regiony. Rostoucí počet národníchzástupců, kteří jsou nyní seznámeni s činností NATO a mohou ponávratu domů své zkušenosti uplatňovat ve svých zemích, umožňujevelkou míru angažovanosti, které lze jen těžko dosáhnout jinýmzpůsobem. Budou k dispozici rovněž všechny programy otevřené prozemě PfP. Diplomatická angažovanost se stane účinnější.Nejdůležitější je však skutečnost, že právě přítomnostkompetentních zástupců otevře dveře neformální komunikace. Většinaskutečné práce NATO při urovnávání konfliktů a odstraňování sporůprobíhá na základě osobního kontaktu středně postavených diplomatůa důstojníků v kavárnách, restauracích či na chodbách sídlaAliance. Právě tím je NATO výjimečné – všechny národní delegace amise, vojenské i civilní, sdílejí prostory pod jednou střechou.Atmosféra stejnorodosti v tomto prostředí přispívá k úspěchu reálnédiplomacie. Právě toto privilegium musíme našim kolegům ze státůStředního východu a Středomoří nabídnout.

Program Partnerství pro mírprochází reorganizací a inovací, které téměř nevyhnutelně vyvolajípřechod na vyšší stupeň spolupráce a na nové mechanismy dialogu akooperace se státy severní Afriky a na Středního východu. Z tohodůvodu by patrně nejlepším řešením byl jeden zastřešovací program,který by pojmul všechny typy partnerství - jak Partnerství pro mír,tak Středozemní dialog - a pod nímž by bylo možné rozlišovat meziregiony a mezi součástmi celku: jakési "Partnerství prospolupráci", které by zahrnovalo střední a východní Evropu, širokéStředozemí a široký Střední východ.

Chris Donnelly je vědeckým pracovníkem britskéVojenské akademie v Shrivenhamu, a v letech 1989 - 2003 působiljako zvláštní poradce pro střední a východní Evropu u čtyřechgenerálních tajemníků NATO.

* Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.