Recenze

Britský básník Alexander Pope napsal, žemilenci „při námluvách sní, ale v manželství se probudí“. Něcopodobného lze říci o NATO, od dob jeho rozšíření na 19 členů,alespoň podle Zoltana Baranyho. Jeho Budoucnost rozšiřováníNATO: Čtyři případové studie (Future of NATO Expansion: Four CaseStudies – Cambridge University Press, 2003) obsahuje obšírnývýčet nedostatků nových členů NATO – současných i perspektivních –a přání, aby se neopakovala chyba, kterou bylo rozšíření v roce1999. Vzhledem k tomu, že dne 29.března tohoto roku kSeveroatlantické smlouvě přistoupily Bulharsko, Estonsko, Litva,Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko, jeho výzva evidentněnepadla na úrodnou půdu.

Podle tohoto profesora Texaské univerzitybylo první kolo rozšiřování od konce studené války neregulérní,neboť Česká republika, Maďarsko a Polsko nesplnily požadavky nutnék řádnému členství, avšak Aliance je i přesto přijala. Ještě tvrdšíkritice Barany podrobuje čtyři země, které jsou rovněž předmětemjeho studie: Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Poukazujena shovívavost vedení NATO. Možnost nápravy vidí, mimo jiné, vnovelizaci Severoatlantické smlouvy, která by se týkala vyloučeníčlenů neplnících své závazky. V tomto a dalších specifickýchotázkách týkajících se NATO odhaluje autor jistou neznalostoficiálních, a zvláště neoficiálních, pracovních postupůAliance.

Baranyho metodologie a zkoumání jsou v silnémrozporu. Hned v úvodu jasně vysvětluje svoji koncepci a poskytujevynikající přehled nejobecnějších argumentů pro a proti rozšíření,a poté definuje strukturu případových studií. Tímto způsobem sepokouší prozkoumat všeobecnou situaci každého z analyzovaných států(domácí politika, ekonomické výsledky a bezpečnost) a jeho kampaňna podporu členství v NATO, stav vojensko-civilních vztahů a stavvojenské reorganizace. Tímto způsobem Barany elegantně a vhodněkombinuje tři jinak oddělená témata průzkumu: systémovoutransformaci, analýzu domácího rozhodování; a reorganizaci obrany.Jeho údaje vyplňují jistou mezeru, neboť NATO, na rozdíl odEvropské unie, výroční zprávy o pokroku států ucházejících se očlenství nepublikuje.

Baranyho důkladný průzkum využívá hojnýchinterviewů a dokumentů a vynáší na světlo některé málo známédetaily. Je ironií, že čím víc autor vytýká kandidátům jejichneschopnost splnit v plném rozsahu závazky učiněné předpřistoupením, tím více vychází najevo celkový pozitivní dopadrozšíření. Čtenář se tak dozvídá, že úsilí o členství v NATO bylozásadním faktorem, který na Slovensku v roce 2002 zabránil návratuVladimíra Mečiara k moci, stejné úsilí motivovalo Slovinsko květšímu zapojení na Balkáně, a Rumunsko donutilo zdokonalitzákonodárství týkající se národnostních menšin. Baranyhopodceňování vojenských schopností nových členů vyznívánepřesvědčivě, vezmeme-li v úvahu nedávné události, jako napříkladpolskou přítomnost v Iráku, vůdčí roli České republiky v praporuCBRN Aliance, a hodnotnou pomoc všech nových spojenců při mírovýchoperacích NATO. I sám Barany připouští, že ani mnozí dlouholetíspojenci nejsou schopni splnit tříprocentní limit HDP stanovený navýdaje na obranu. Barany měří pokrok literou zákona, čímž riskujenedocenění revoluční povahy současného transformačního procesu vestřední a východní Evropě a ztrátu jeho širšíperspektivy.

Vydavatelé publikace Rozpolcení sousedé,EU, NATO a cena za členství (Ambivalent Neighbors, The EU, NATO andthe Price of Membership – Carnegie Endowment, 2003), AnatolLieven a Dmitri Trenin zvolili jiný přístup. Trenin, který stejnějako Lieven působí v Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír(Carnegie Endowment for International Peace), již v úvodnímkomentáři zavrhuje jakékoliv institucionální alternativy EU aEvropy dominované NATO. V době po skončení studené války, ze kterénevzešel žádný Mashallův plán, ani velkolepá konference, a kdy „seneukázali žádní odvážní a moudří lidé“, se rozšíření Západu stalo„ekvivalentem pokonfliktního urovnání“. Přispěvatelé doRozpolcených sousedů se pomocí tohoto filtru pojmůpokoušejí vyjádřit pohledy a zájmy všech aktérů, od Evropské unie aNATO po nové členy a státy, které jsou zatím stranou. Trenin státyneopatřuje starou nálepkou „Východ“ a „Západ“, ale všímá si mezinimi vynořující se nové společné identity „Sever“. Ústřední otázkoutéto publikace se následně stává, jak nejlépe tento „Sever“vybudovat, a jak vyřešit jeho nevyrovnanost. Definovat „Evropu“pouze striktním plněním současných kritérií pro vstup do EU nebo doNATO se zdá být neadekvátním měřítkem. Státy musejí spíše rozvíjetkomplexní a flexibilní vizi „celistvé a svobodné Evropy“, chtějí-lizápadní demokracie čelit obtížným otázkám světa po 11.září, anechtějí-li se opominuté státy cítit opuštěny se svými skličujícímihospodářskými a politickými problémy.

Jak tomu v případě sbírek esejů od nesourodéskupiny autorů často bývá, kvalita příspěvků je kolísavá. Horší jevšak skutečnost, že několik příspěvků bylo již zastaralých v doběpřed publikací knihy. Pro každého, kdo se zabývá studiem otázekrozšíření NATO, se zde i přesto najde dostatek zajímavého astimulujícího materiálu.

Karl-Heinz Kamp z Nadace Konrada Adenauera(Konrad Adenauer Foundation) nabízí bližší pohled na činnost NATO avyužívá k tomu příkladu první i druhé vlny rozšiřování od koncestudené války. Zobrazuje Alianci jako konzervativní organizaci,která se zdráhá reagovat na úsilí baltských republik o členství vNATO, aby nepodráždila Rusko. Autor tvrdí, že k prosazení druhévlny rozšíření bylo zapotřebí kombinace národních a vnitřníchorganizačních faktorů NATO. Na jedné straně toto rozšířeníprosazovaly významné politické osobnosti NATO; na druhé straněmuselo NATO zhodnotit, zda kandidáti vůbec splnily všeobecněstanovená kritéria pro členství. Kamp věnuje určitý prostor iruskému nesouhlasu s rozšiřováním Aliance a zabývá se – i když surčitou dávkou skepticismu – otázkou možného vstupu Ruska do NATO.Zavrhuje námitky, že NATO se svými 26 a více členy ztratí naúčinnosti, a zdůrazňuje potřebu vzájemné koordinace politikyrozšiřování ze strany Evropské unie a NATO.

Tři autoři se věnují situaci přistupujícíchčlenů. Zaneta Ozolinová, litevská profesorka mezinárodních vztahů,popisuje zkušenosti baltských republik, které po vyhlášenínezávislosti spojovalo sovětské dědictví i v době, kdy soupeřily onejlepší pozici ke vstupu do nové Evropy. Baltské republiky, kterénejprve zlákala výhoda ekonomické křižovatky mezi Východem aZápadem, se po finančním kolapsu Ruska v roce 1998 přeorientovalyvýrazněji směrem na Západ. Politicky byla jejich volba jasnější.Definovala ji jejich velikost, jelikož malé státy mohou mezinárodníprocesy ovlivnit jen tehdy, „když se přidají k větším skupinám neboaliancím zemí s přibližně shodnými cíly“. Tuto nutnost vyvažovalatouha těchto malých států uhájit svou kulturní jedinečnost a nověnabytou suverenitu proti tomu, co konzervativci a nacionalistipovažují za „rozmělnění, korupci nebo dokonce zkázucharakteristických baltských kultur následkem jejich rozvrácení vprostředí daleko větší a bohatší Evropské unie“. K rozptýlenítěchto obav rozhodně nepřidala skutečnost, že Západ vyžadovalzlepšení postavení početných ruských menšin, a obavy ještě vzrostlyv důsledku problémů privatizace, zaostalého zemědělství a rozvojevenkova.

Jak píše Christopher Bobinski, publicista abývalý dopisovatel Financial Times, touha Polska po vstupudo západních institucí byla poháněna směsí bezpečnostních obav asnah o ekonomický rozvoj a jasnou kulturní identitu v rámci Evropy.Výsledkem byla zprvu ohromující veřejná podpora členství, kterápostupně ustupovala kritickému nebo dokonce skeptickému postoji.Bobinski porovnává „diskrétní“ proces přistoupení k NATO sjednáními v EU, která téměř bez výjimky probíhala v „atmosféřeotevřené debaty o podmínkách členství a měla proto přímý dopad nazpůsob, jakým veřejnost členství v EU vnímá“. Podobně silný dopadměl proměňující se způsob, jakým je vnímána západní kultura, na nižkonzervativní skupiny čím dál více pohlížejí jako na „ateistickou adekadentní“. Bobinski věnuje podstatnou část také dynamičnostičlenství a tlumočí pochybnosti svých krajanů týkající se nedávnéhovývoje, například pokračující integrace Ruska ve strukturách NATOod 11.září, nebo rodícího se programu Evropské bezpečnostní aobranné politiky (ESDP) Evropské unie či plánů na reorganizacispolečné zemědělské politiky. Fenomén obav nových členů autorvýstižně popisuje jako „vlastní past“, neboť existuje „působeníspolečné hrozby rozpustit tyto organizace a změnit je takovýmzpůsobem, aby v budoucnosti si nemohly dovolit poskytovat stejnévýhody.“

Nejspornějším a nejzajímavějším čtením jsoupříspěvky o zemích, které v současné době nemají jasnou vyhlídku načlenství. Charles King z Univerzity Georgetown (Washington DC, USA)zkoumá překážky, které stojí v cestě euroatlantické integraciRumunska a Moldávie, což se samo o sobě zdá být umělé srovnání,jelikož národní identita těchto dvou států, jejich postoje k Evropěi jejich skutečná míra integrace se značně liší. King mapujepříčiny částečného rozpadu podpory moldavské veřejnosti proEvropskou unii a NATO od počátku devadesátých let, jak se zeměpřibližovala Moskvě. Přestože Bukurešť zaujímá v průzkumech vzápadní Evropě mezi kandidáty na členství v EU pravidelně poslednímísto, rumunská podpora pro Evropskou unii a NATO se naopak nemění,tři čtvrtiny rumunského obyvatelstva si přejí členství EU, z tohopolovina bezvýhradně. Jak King uvádí: „V Evropanech Rumunskonevyvolává zdaleka takové nadšení, jaké oni vyvolávají v Rumunsku.“Dokládá západní obavy z politického směru této země, z radikálníhonacionalismu strany Velké Rumunsko a ze zacházení s národnostnímimenšinami. Kingův závěr, že „ani Rumunsko, ani Moldávie se vdohledné době jen tak členy Evropské unie nestanou“, je přežitý apostrádá diferenciaci. Zatímco Rumunsko od té doby přistoupilo kNATO a má jasný časový plán pro členství v EU, Moldávie se zdá býtztracena v prostoru nikoho mezi Ruskem ovládanou Společenstvímnezávislých států (CIS) a Západem.

Postoje veřejnosti a politika si častoodporují, zjišťuje ve své studii o Bělorusku Leonid Zaiko zběloruského Střediska politické strategie, neboť ve své zemi nalézátím více touhy po demokracií a svobodném trhu, čím více ji jejíautoritářský prezident Alexandr Lukašenko izoluje od Západu. I takovšem musí Západ překonávat negativní sdružování představ zbouřlivé minulosti Běloruska a soupeřit o vliv s běloruským mocnýmsousedem Ruskem, které má v zemi značnou ekonomickou a mediálnípřítomnost. Výsledek se odráží v zahraniční politice, jasněorientované na Rusko, jejíž směr, podle předpovědi Zaika, se budekonsolidovat vlivem negativního dopadu rozšíření EU na obchod,cestování a politickou situaci. Svůj příspěvek uzavírá varováním,že „ignorovat Bělorusko nebo tuto zemi prostě odepsat je špatná anebezpečná politická koncepce“.

Alexander Motyl z Univerzity Rutgers (NewJersey, USA) a James Sherr z Královské vojenské akademie v britskémSandhurstu zvolili ve své analýze zahraniční politiky Ukrajinyobdobná varovná slova. Stejně jako v případě Běloruska, i Ukrajiněhrozí podle Motyla vážné problémy v důsledku schengenského uzavřeníhranice se Západem v rámci polských závazků k EU. K tomu vyslovujeobavy, že „vyloučení znamená vydání země Rusku,“ které má výhodufunkčnějších institucí, a také významný arzenál jemnýchdonucovacích prostředků. Nastiňuje tři možné negativní scénáředalšího vývoje Ukrajiny, pokud nezíská perspektivní příslibčlenství v západních strukturách.

Cena ignorování Ukrajiny je výchozím bodemSherrova příspěvku. Autor porovnává různost přístupů Evropské uniea NATO k partnerství. Podle Sherra má partnerský program Aliancetendenci partnery, včetně Ukrajiny, přibližovat k západníminstitucím, zatímco Evropská unie, která se od konce studené válkytransformovala méně radikálně, „dále aplikuje starý modelrozšiřování,“ což by mohlo vyústit v proces posunování hranicsměrem na východ. Zatímco program spolupráce NATO měl v roce 2000na kontě úctyhodných 500 společných akcí NATO-Ukrajina, Evropskáunie zatím žádný podobný program nemá. Sherr však doufá, že sílícízaměření Evropské unie na bezpečnostní politiku by mohlo v tomtoohledu přinést zvrat. Autor se rovněž přesouvá na domácí scénu apoznamenává, že ukrajinská veřejnost je, i přes celkově méněnegativní postoje ve srovnání s ruskou veřejností, „stále výrazněskeptičtější vůči NATO než elita země; elita Ruska je naopak k NATOrozhodně kritičtější než jeho obyvatelstvo“. Přes různé problémyzapočala v roce 1999 intenzivní fáze spolupráce NATO a Ukrajinyzaměřená na reorganizaci obrany. Sherr poskytuje vynikající analýzutéto spolupráce a vyzývá Západ, aby tyto cesty vlivu udržoval, alenezapomínal přitom „brát vážně evropské aspiraceUkrajiny“.

Žádná analýza rozšiřování nemůže být úplnábez Ruska. Vladimír Baranovsky z moskevského Institutu světovéekonomiky a mezinárodních vztahů ve svém příspěvku popisuje měnícíse pohledy „Evropy“ na Rusko a opačně. V úvodu sice konstatuje, žekonfrontace z dob studené války byla nahrazena potřebou spolupráce,ale poznamenává rovněž, že vztahy se Západem již necharakterizujeidealismus počátku devadesátých let, ale nejasné politickékoncepce. I přesto se Baranovskému jeví, že „proevropské argumentyjsou zdaleka přijatelnější pro většinu účastníků diskuze, neboť uRuska se usuzuje, že má v Evropě největší předpoklad stát seprominentním politickým aktérem.“ Baranovsky předkládá čtenářiobjektivní popis nejdůležitějších milníků na cestě rozvoje vztahůNATO s Ruskem: Jelcinovu počáteční nedůvěru k rozšiřování;následnou formulaci širokého, avšak disparátního ruského vnitřníhokonsenzu proti rozšíření; jednání vedoucí k Zakládajícímu aktu vkvětnu 1997; a důsledky operace NATO v Kosovu v roce 1999. Ješkoda, že analýza pragmatického postoje Vladimíra Putina k Aliancinezahrnuje nejčerstvější události, mezi něž patří zlepšení vztahůNATO-Rusko od teroristických útoků 11.září 2001 v rámci globálníválky proti terorismu a činnost Rady NATO-Ruskáfederace.

NATO již prošlo druhou vlnou rozšiřování odkonce studené války. V Severoatlantické radě dnes zasedá 26spojenců a všech 26 s Ruskem spolupracuje v Radě NATO-Ruskáfederace. Nikdo z účastníků slavnosti vztyčování sedmi státníchvlajek nových členů v sídle NATO nezapomene na tyto pohnuté chvíle.Pro mnohé z přítomných zástupců nových členských zemí tento okamžikznamenal výsledek více než desetileté práce. Byl to však pouhýzačátek úplně nové kapitoly nejen v historii těchto zemí, alerovněž v historii široké euroatlantické oblasti. Vrátím se nyní ktrpkému citátu Alexandra Popea v úvodu tohoto článku o námluvách ao manželství – pokud členství přirovnáme k manželství, záleží nynína spojencích, nových i starých, aby tento svazek plnil svéposlání.

Barry Adams je vyšším vědeckým pracovníkemAmerické rady pro mezinárodní vzdělávání v Moskvě, a od září 2002do března 2003 pracoval v NATO.