Středozemní dialog NATO

Spolupráce s NATO: Příslušníci armád Egypta,Jordánska a Maroka (viz foto) se účastnili operací na Balkánu pod vedením NATO

Za deset let od doby, kdy NATOzahájilo program Středozemního dialogu, se strategické prostředí veuroatlantické oblasti, na Středním východě a ve vzdálenějšíchoblastech světa změnilo téměř k nepoznání. Následkem teroristickýchútoků z 11.září 2001 a operací v Afghánistánu a Iráku pod vedenímUSA začala Aliance na mezinárodním dějišti hrát mnohem důležitějšíroli. Rozšířená oblast Středozemí a rozšířený Střední východ sejeví jako budoucí střed pozornosti. Existuje-li potencíal prozvýšení angažovanosti NATO v této části světa, musí se Aliancenejdříve snažit o zlepšení oboustranných vztahů s arabskými zeměmia zaměřit se na jejich bezpečnostní problémy.

Doposud byl program Středozemního dialoguNATO převážně politického charakteru a v příslušných zemích sloužiljako nástroj k šíření většího chápání politiky a činnosti NATO azároveň zkoumal bezpečnostní potřeby těchto zemí. Výměnu informací,která byla jádrem programu Dialogu, zajišťovala Skupina prostředomořskou spolupráci, fórum založené během summitu Aliance vMadridu v roce 1997. Prostřednictvím tohoto fóra spojenci vedoupravidelná politická jednání, jednak s jednotlivými partneryDialogu ve složení 19 (dnes 26) + 1, nebo se všemi sedmi zeměmiDialogu - Alžírskem, Egyptem, Izraelem, Jordánskem, Mauretánií,Marokem a Tuniskem - ve složení 19 (dnes 26) + 7.

Přes politický charakter Dialogu se mnohézávažné bezpečnostní otázky těsně dotýkají jeho náplně. Prostředozemní politiku NATO jsou samozřejmě nejdůležitějšíhospodářské zájmy a bezpečnost energetických zdrojů, neboť téměř65% ropy a plynu určených pro západní Evropu prochází středozemníoblastí. Bezpečnostní experti již dlouho předpovídají, že kombinacestagnujících ekonomik a populační exploze v severní Africe se stanedlouhodobým strategickým problémem pro Evropu, a že se projevíilegální migrací nebo dokonce terorismem. Na bezpečnost Evropy avolnost k jednání ve Středozemní oblasti má současně přímý dopad iproliferace řízených střel na Středním východě a v severníAfrice.

Podobně jako všechny ostatní iniciativyzaměřené na dialog a spolupráci – včetně Barcelonského procesuEvropské unie - Středozemní dialog byl od svého prvého dne brzděnrozdílnými představami spojenců na jedné straně, a arabských zemína straně druhé. Evropa a Spojené státy se podle všeho domnívají,že pro vztah založený na důvěře a pro stimulaci konstruktivníspolupráce musí být výchozím bodem politický dialog, diskuse avýměna informací. Arabské země, naopak, by raději začaly řešenímzávažných problémů, mezi něž patří především otázky týkající searabsko-izraelského konfliktu.

Prioritou pro arabské země Dialogu vdevadesátých letech byl boj s terorismem a osvobození od zbraníhromadného ničení, leč pro NATO tomu tak nebylo. Nepřesvědčiváúčast arabských zemí na Barcelonském procesu i na Středozemnímdialogu byla reakcí na zhoršení situace v mírovém procesu naStředním východě. Rozdíly v názorech se staly bariérou prokonstruktivní řešení budoucnosti regionu.

Strategický koncept Aliance v roce 1999 jižnaznačil arabským zemím Dialogu změnu v potenciálních úkolech NATO,které se nyní měly zaměřit na více heterogenní hrozby, z nichžmnohé pocházely z jihu. Tato rozšířená interpretace poslání NATOpochopitelně vyvolala mezi jižními zeměmi otázky týkající segeografických mezí působení Aliance. Po intervenci NATO v Kosovu apo intervenci v Iráku pod vedením Spojených států se tyto otázkynavíc změnily v obavy, nakolik jsou Aliance nebo jednotlivíspojenci odhodláni jednat bez explicitní podpory OSN.

Kronika Dialogu

Aliance se musí nejdříve snažit o zlepšeníoboustranných vztahů s arabskými zeměmi a zaměřit se na jejichbezpečnostní problémy.

Během let uspořádalo NATO řadu konferencí aseminářů pro zástupce členských států Aliance a Dialogu. Prvníkonference se konala v listopadu 1997 v Římě na téma BudoucnostDialogu NATO, v únoru 1999 následovala konferenceStředozemní dialog a nové NATO ve španělské Valencii.Římská konference pomohla identifikovat praktické dimenzespolupráce Dialogu, zatímco konference ve Valencii byla provyslance NATO a šesti partnerských středozemních zemí prvnípříležitostí k setkání a k debatě o budoucíchorientacích.

Mezi další praktické aktivity Dialogu patřilainstitucionální stipendia, civilní nouzové plánování a vědeckáspolupráce. V roce 1998 vyzvala Aliance země Středomořského dialoguk účasti na Programu institucionálních stipendií; dosud byla zemímStředomořského dialogu udělena pouze čtyři stipendia. Návštěv vsídle NATO se zúčastnili četní poslanci, političtí představitelé,vědci, novináři a státní zaměstnanci ze všech zemí Středomořskéhodialogu. Pod záštitou Zvláštní středozemní skupiny se konala řadaseminářů, kterých se zúčastnily zákonodárné orgány NATO a členskýchi nečlenských států Dialogu a rovněž zástupci mezinárodníchorganizací. Tři členské státy Dialogu navíc získaly statutpozorovatele v Parlamentním shromáždění NATO - Maroko a Izrael vroce 1994 a Egypt v roce 1995.

Představitelé zemí Dialogu absolvovali kurzycivilního nouzového plánování ve Vzdělávacím středisku NATO vněmeckém Oberammergau a v jiných institucích. Vědci zemí Dialogu seúčastnili seminářů v rámci pokročilého výzkumu, sponzorovanýchNATO, a jiných iniciativ v rámci Vědeckého programuNATO.

Vojenská stránka Středomořského dialoguzahrnuje pozorování námořních a pozemních cvičení NATO, návštěvyvojenských institucí NATO, výměnné návštěvy důstojníků a účast nakonferencích a seminářích. Mimo rámec Středomořského dialogu seEgypt, Jordánsko a Maroko účastnily mírových operací Aliance vBosně a Hercegovině v rámci IFOR a SFOR; a jordánské a marockéjednotky tvoří součást sborů KFOR v Kosově pod vedenímNATO.

Před teroristickými útoky dne 11.září 2001 abojovými operacemi v Afghánistánu a Iráku byly úvahy o posíleníDialogu jen částečné. S výjimkou jedné zprávy amerického střediskaexpertů RAND Corporation se tyto úvahy zaměřovaly hlavně na otázky,jak zvýšit frekvenci politických diskusí, jak vytvořit dalšípříležitosti k setkáním velvyslanců, jak motivovat země Dialogu korganizaci akcí jako byly konference v Římě a ve Valencii, a jakvybudovat přímou vazbu mezi Mezinárodním vojenským štábem NATO aozbrojenými silami zemí Dialogu.

Studie organizace RAND pod názvemBudoucnost středozemní iniciativy NATO: Vývoj a dalšípostupy vyšla v roce 1999 a obsahovala několik novýchpolitických koncepcí. Tyto doporučované koncepce zahrnovalyopatření zaměřená na posílení nevládních orientací; přehodnoceníbezpečnostního programu regionu obsahující terorismus, bezpečnostenergetických zdrojů, vlny uprchlíků, civilní nouzové plánování ašíření zbraní hromadného ničení; praktické aktivity v oblastiobrany podle vzoru Partnerství pro mír; rozšíření formálnístruktury Dialogu na parlamentární akce; vytvoření systému prevencekrizových situací a posilování důvěry ve Středomoří; prováděníbilaterálních obranných cvičení; založení soustavy obranných studiíNATO-Středozemí; a navýšení finančních prostředků Dialogu. Studiedále doporučovala případnou expanzi NATO na jih za účelem"pokračujícího rozptylu tradičního zaměření NATO na střední Evropua poskytnutí nových možností pro zapojení Jihu".

Dnešní bezpečnostní prostředí se ovšem odvšeobecného prostředí devadesátých let natolik liší, že chceme-liposoudit budoucí vyhlídky Středomořského dialogu, musíme vzít vúvahu tři zásadní aspekty: geografické určení, mechanismy změn, anový systém hodnot.

Geografická určení. Od teroristickýchútoků dne 11.září 2001 a od válečných operací v Afghánistánu aIráku se potenciální geografický prostor bezpečnostní spoluprácemezi NATO a zeměmi Dialogu rozšířil směrem na východ až kAfghánistánu a možná ještě dál. Ačkoliv země Dialogu dřívenespadaly do severoatlantické oblasti a nebyly proto zahrnuty dobezpečnostního systému Aliance, jsou dnešní hrozby takové povahy,že fyzické hranice mají čím dál tím menší význam. Geograficképozadí jakéhokoliv bezpečnostního systému je klíčovým faktorem proplánování, výcvik, velení a řízení, strategickou dopravu,zpravodajské operace, apod. Geografická určení může také diktovatnové typy misí a operací. Například, vojenské útvary Egypta,Jordánska a Maroka, které pod vedením NATO operovaly na Balkáně,mohou nyní uvažovat o nasazení v misích NATO v Afghánistánu nebo vjiných akcích pod vedením Aliance s cílem potlačit terorismus ašíření zbraní hromadného ničení.

Mechanismy změn. Zatímco "geografickéurčení" odkazuje na místo a prostor, "mechanismy změn" se týkajífaktoru času a míry naléhavosti, účinnosti, nákladů a možnýchvedlejších účinků. "Clintonova" koncepce jižního a východníhoStředozemí, a její důraz na dialog, dohody, budování důvěry aekonomické stimuly, byla nahrazena metodami vměšování, prevence aintervence. Intervenční charakter koncepce vyvolává jednak etnické,občansko-právní a politické problémy, jednak spoléhá na regionálníi mezinárodní odpovědnost za stabilizaci a rekonstrukci. Zdá se, žeintervence v Afghánistánu a v Iráku již nyní zvýšily tempo změn vtéto oblasti, a vedly k řadě regionálních iniciativ, mezi než patříplány na reorganizaci Ligy arabských národů, sociální, demokratickéa občansko-právní reformy v Egyptě, a jednomyslné rozhodnutí Libyevzdát se zbraní hromadného ničení.

Nový systém hodnot. Silně intervenčnípřístup USA k zemím Středního východu je doprovázen snahou změnitsystém hodnot v regionu takovým způsobem, aby se přiblížil západnímdemokratickým kritériím. Tato strategie plus obrovská nerovnováhasil způsobená vojenskou přítomností USA a nerovnoměrnýmvlastnictvím moderních zbraní v regionu mohou nejen vyvolat dalšínestabilitu, ale i případně vyprovokovat další teroristické akce.Máme-li se vyrovnat s kulturními aspekty bezpečnosti a prosazovathodnoty jako jsou demokracie, lidská práva a otevřená společnost,musíme s velkou opatrností připravovat nové operačních koncepty astrategické plány spolupráce mezi NATO, zeměmi Dialogu a dalšímiaktéry regionu.

Jak dál

Celková situace naznačuje, že by měl Dialogpřejít na praktickou spolupráci v celém spektru nových oblastí,mezi něž patří:

Boj s terorismem. Terorismus musí býtústředním bodem všech strategii bezpečnostní spolupráce s důrazemna potlačení nebezpečí hrozících pro infrastruktury energetickéhoprůmyslu. Vzhledem ke zranitelnosti dopravních tras je energetickýterorismus reálný. Jakýkoliv koordinovaný teroristický útok naenergetická zařízení by způsobil velmi vážné narušení nejen dodávekenergetických zdrojů, ale rovněž celé světové ekonomiky, a měl zanásledek velký počet obětí.

Boj proti šíření zbraní hromadnéhoničení. V této oblasti je zapotřebí spolupráce zejména přizamezování přesunů zbraní hromadného ničení, jejich nosnýchzařízení, součástí a materiálů, po moři, ve vzduchu a na zemi.Cílem musí být přijetí jednotných postupů pro rychlou výměnupotřebných informací týkajících se podezřelých aktivit a maximálníkoordinace mezi partnerskými státy.

Pomoc při katastrofách a humanitárnípomoc. Zkušenosti z poválečné rekonstrukce Iráku demonstrovalyvýznam rozvoje schopnosti rychlé reakce, která bezprostředně pokonfliktu může vyplnit mezery v okamžité pomoci. Tento druh pomocije vitální zejména pro zahájení rekonstrukce.

Odminovací operace. Odstraňování min sestalo nedílnou součástí operací pro nastolení míru. Miny způsobujívelmi těžká zranění a představují rovněž překážku v ekonomickémrozvoji celých regionů. Spolupráce na tomto úseku může přispět kintenzivější solidaritě mezi NATO a státy Dialogu.

Dozor nad zachováváním míru. Tytomírové operace jsou pravděpodobně hlavní úspěšnou oblastíspolupráce a budování důvěry. Kromě výcviku může být spolupráce natomto poli rozšířena na plánování spojených ozbrojených sil,zřizování regionálních modulárních útvarů dozoru nad zachovávánímmíru, účast na záchranných akcích při katastrofách a pohotovostníhumanitární mise v nouzových situacích.

Společné mediální operace. Kulturníatributy mohou umožnit společné mediální akce orientované naprosazování hospodářských, vojenských a demokratickýchreforem.

Budování regionálníinfrastruktury.Některé části středozemního regionu postrádajíinfrastrukturu potřebnou k vzájemnému propojení států a k řízeníefektivních vojenských operací. Budování silnic, letišť aenergetických a informačních sítí je nezbytné nejen pro bezpečnost,ale i pro celkový regionální rozvoj.

Středozemní dialog učinil za posledních desetlet zajisté velký pokrok a podle původního záměru poskytl NATO izemím Dialogu příležitost se navzájem seznámit. Nyní je Dialog jižúčinným nástrojem pro sdílení informací v celém Středozemí aužitečným fórem pro budování důvěry. Jednou již byl rozšířenpřistoupením Alžírska, a jeho dveře jsou otevřeny i dalším zemím.Vzhledem k tomu, že Jordánsko, jeden ze zakládajících členůDialogu, není doslova zemí Středozemního moře, v budoucnosti nebudeúčast geograficky vymezena. Postupně by tedy Dialog mohl býtrozšířen i o Irák, Libanon, Libyi, Sýrii, státy Golfského zálivu, adokonce o Írán. Zářným příkladem může být Konference o bezpečnostia spolupráci v Evropě, jež se nakonec přeměnila v Organizaci probezpečnost a spolupráci v Evropě, neboť usilovala stát sevšeobsažnou institucí a začlenit maximální početstátů.

Z všeobecného hlediska má zatím Středozemnídialog v regionu celkem malý ohlas. První reakce v zemích Dialogubyly směsí kritiky a příznivého přijetí, jelikož hlavní cíle tétoiniciativy nebyly jasné ani bezpečnostním specialistům, ani širšíveřejnosti. Má-li Dialog vykročit směrem k novým horizontůmspolupráce a partnerství, musí Aliance objasnit zemím Dialogu svépokračující transformační potřeby a vysvětlit roli NATO přinasazování ozbrojených sil v zahraničí, která bývá často špatněchápána. Středozemní dialog by se měl stát více viditelným v zájmuzvýšení domácí podpory užších vztahů s NATO. V tomto ohledu byAliance mohla jít příkladem a podnítit diskusi o existenci vyhlídekna odstranění zbraní hromadného ničení ze Středního východu aokolních oblastí.

Evropská unie i NATO by měly uvážit zvýšenívýznamu svých úloh při řešení konfliktu na Středním východě, neboťzastavení mírového procesu je hlavním důvodem narušujícím jejichiniciativy v tomto regionu. Pokroku v mírovém procesu lze dosáhnoutpředevším za podmínky, že mezi Evropou a Spojenými státy budedosaženo chápání strategických problémů Středního východu, jakotomu bylo na počátku devadesátých let v případě jejich přístupu kproblematice východní Evropy a Sovětského svazu. Podobné vzájemnéchápání by napomohlo "odstartování" a plnění uzavřených smluv adohod, a rovněž položení pevných základů hlubší spolupráce meziAliancí a členy Dialogu.

Mohamed Kadry Said působí jako vojenský atechnický poradce ve Středisku pro politické a strategické otázkyAl-Ahram v Káhiře a je generálem ve výslužbě.