Dojmy z minulosti

Za 25 let od smrti čtvrtého generálníhotajemníka NATO Manlia Brosia dne 14.března 1980 se strategicképrostředí, ve kterém se NATO nachází, a akce, v nichž se Alianceangažuje, změnily k nepoznání. Jeden aspekt její činnosti, jenž senezměnil, je však proces budování konsenzu. Právě na tomto úsekuBrosio, jinak tichý člověk zřídka vystupující na veřejnosti nebo vmédiích, exceloval po dobu sedmi let v čele Aliance.

Brosio se narodil v roce 1897 a vystudoval právo na univerzitě vTuríně. Jeho předčasný zájem o politiku ukončil nástup fašistů kmoci. Antifašista Brosio se vrátil na politickou scénu v roce 1943a stál se na krátkou dobu náměstkem předsedy ministerské radyItálie a v letech 1945 a 1946 ministrem obrany. Poté sloužil jakoitalský velvyslanec v Sovětském svazu, v Anglii, ve Spojenýchstátech a ve Francii, v tomto pořadí, v období 1947 – 1964. S toutopraxí měl Brosio při jmenování do funkce v NATO nejlepšípředpoklady k tomu, aby jednal o stávajících otázkách Aliance.Proslulí pamětníci generálních tajemníků studené války, Robert S.Jordan a Michael Bloom, v publikaci Politické vůdcovství v NATO(Political Leadership in NATO – Westview Press, Boulder,Colorado, 1979) uvádějí, že Brosio zachovával neustále hlubokouodpovědnost k transatlantické jednotě a byl skutečným vůdcem apředstavitelem všech spojenců, velkých i malých.

Brosio byl milý a přátelský člověk, vyhýbal se přímé konfrontaciuvnitř Aliance a soustředil se na účinné vedení organizace a naprosazování shody prostřednictvím trpělivé diplomacie a soukromýchjednání. Byl to mimořádně kultivovaný člověk mající vytříbený smyslpro podrobnosti. Do svého úřadu docházel brzy ráno a ihned seponořil do politických aspektů operací Aliance. Jeho asistenti sipamatují na jeho výjimečné znalosti běžných událostí, které sizískával a udržoval nenasytným čtením ranních novin. Dopoledne serovněž učil německy, neboť věřil, že rozšiřováním svýchlingvistických schopností bude schopen lépe sloužit všemspojencům.

Brosiova éra byla obzvlášt´ těžkým obdobím pro spojeneckoujednotu, během které NATO změnilo svoji strategickou koncepci: zdoktríny ”masivní odvety” na doktrínu ”flexibilní odpovědi”.Následkem rozdílných názorů na novou doktrínu se ústřední sídloAliance přestěhovalo z Paříže do Bruselu.

Jak uvádějí Jordan and Bloom, ve své snaze zůstat stále vůdcemvšech 15 spojenců se Brosio rozhodl vzdát se dočasně předsednictvíSeveroatlantické rady. Po dobu jednání o přesídlení NATO do Bruseluse tedy předsedou NAC de facto stal belgický velvyslanecpři NATO André de Staercke. Mezitím se Brosio soustředil naudržování úzkého kontaktu a otevřené komunikace se všemi spojenci,a na podporu jednoty NATO.

Zároveň s přípravami na přesídlení do Bruselu se objevily rozporymezi spojenci ohledně návrhu na kontrolu zbrojení proti Sovětskémusvazu; mnoho spojenců věřilo, že v NATO je zapotřebí širšíkonzultace. Na návrh belgického ministra zahraničních věcí PierraHarmela Severoatlantická rada dala podnět k vypracování odbornéstudie na téma přehodnocení role a koncepce NATO vůči studenéválce.

Harmelova zpráva, která vycházela z této studie a jejížvypracování trvalo celý rok, vytyčila novou, revoluční cestu vpředzaloženou na dvou posláních stejného významu: na obraně auvolňování mezinárodního napětí. Zpráva doporučovala, aby NATOjednak udržovalo své tradiční poslání obrany, jednak abyinaugurovalo poslání nové – koncepci ”uvolňování”. To znamenalo, žeačkoliv spojenci si jsou vědomi pokračujícího ohrožení míruSovětským svazem a státy Varšavské smlouvy a nutnosti zastrašování,měli by usilovat o podporu stabilnějšího vztahu a řešení zásadníchpolitických otázek.

Dnes většina analytiků považuje Harmelovu zprávu za nejdůležitějšídokument, jenž pomohl šířit poslání Aliance a umožnil jí stát se zobyčejného vojenského svazku diplomatickým orgánem s politickýmposláním. V publikaci Evropská unie a atlantické společenství:přehodnocení transatlantické dohody NATO (The European Union andthe Atlantic Community: The Transatlantic Bargain Reconsidered- Rowan and Littlefield, Boulder, Colorado, 2002) Stanley R. Sloanpřisuzuje Alianci zásluhu za zavedení širokého strategickéhokonsenzu mezi spojenci, zatímco se rozvíjely rozdílné diplomatické,politické a vojenské postupy pro transatlantickou bezpečnost.Harmelova zpráva bezpochyby připravila také půdu pro velké změnycharakteru misí NATO, ke kterým došlo v průběhu římského summitu v1991, kdy spojenci schválili první strategický koncept po studenéválce.

Je zajímavé, že Brosio sám měl na počátku pochybnosti stranuvolňování mezinárodního napětí, jak vychází najevo z jeho dosudnevydaných deníků, uložených v archivech nadace Luigi Einaudi vTurině, které připravuje k vydání italská historička Bruna Bagnatoz univerzity ve Florencii. I přesto však Brosio nakonec plněpodporoval Harmelovu zprávu. Před formálním schválení zprávy zestrany spojenců a po něm podporoval transatlantickou spolupráci naúseku kontroly zbrojení prostřednictvím svého diplomatického úsilína půdě Aliance. Mezitím vyústily iniciativy pod vedením USA veSmlouvu o nešíření jaderných zbraní a v jednání o omezenístrategických zbraní.

Kromě jeho úsilí v rámci těchto mimořádných událostí v dějináchNATO si budeme pamatovat Brosia jako důsledného zastánce výdajů naobranu, jeho disciplinovaný způsob řízení zasedání NAC a jehoznalost a respekt diplomatického protokolu mezi spojenci. Měl velkénadání zůstat vždy klidný, a to i během napjatých zasedáníSeveroatlantické rady, a své emoce neodhalil, ani při těchnejbouřlivějších diskusích. V nejproblematičtějších situacích bylzvláště nadaný pro koncipování protokolů o rozhodnutích využívajeznalostí sémantických a politických nuancí, které mu umožnilyrozpoznat možnosti pro dosažení konsenzu uvnitř Aliance.

Ve svých pamětech NATO:Transatlantické dohoda (NATO: TheTransatlantic Bargain - Harper and Row, New York. 1970) bývalývelvyslanec Spojených států při NATO Harlan Cleveland, jenž působilv Alianci za časů Brosia, přisuzuje čtvrtému generálnímutajemníkovi NATO zajištování potřebných ”politických ingrediencí”pro dosažení konsenzu v nejsložitějších otázkách. Vysvětluje toBrosiovým opatrným a inteligentním diplomatickým stylem, kterýčasto napomáhal ke společnému dorozumění a komunikaci mezispojenci.

Brosio byl horlivým zastáncem úterních obědů s velvyslanci přiNATO, kde se stálí představitelé členských států setkávali vneformálním prostředí a kde měli možnost debatovat o společnýchpolitických cílech. Na rozdíl od svého předchůdce Dirka Stikkera siBrosio nechával na těchto obědech opravdu záležet a ty se tak stalydůležitou a ojedinělou součástí institučního mechanismu NATO.

Brosio dokázal rovněž udržovat efektivní pracovní vztahy s oběmavrchními veliteli spojeneckých vojsk v Evropě, kteří byli v té doběve funkcích - s americkými generály Lymanem L. Lemnitzerem aAndrewem J. Goodpasterem – a to i přes jejich velmi odlišnécharaktery a vůdcovské způsoby.

Vzhledem k tomu, že generální tajemník NATO může ovlivňovatrozhodnutí Aliance jen z titulu svého předsednictvíSeveroatlantické rady a že nemá ani formální pravomoci, ani právorozhodování o politických koncepcích Aliance, je tím omezen vesvých schopnostech orientovat Alianci na nové úkoly. Stejně jakomnozí jiní generální tajemníci, i Brosio musel někdy bojovat o to,aby jeho hlas byl vyslyšen, a proto jeho osobní vliv na politikuAliance nesmí být nadsazován. Období funkce Manlia Brosia se však sohledem na komplexní strategické problémy, se kterými bylo NATOuprostřed šedesátých let konfrontováno, zapsalo do novodobých dějinmimořádně pozitivně. Taktní způsob jednání a trpělivá diplomacie,vlastnosti, které Brosio vnesl do tohoto úřadu, jsou základemschopností, které si všichni generální tajemníci musí vypěstovat,aby mohli řídit Alianci v tomto období změn a neshod mezispojenci.

Ryan C. Hendrickson jemimořádným profesorem politologie na univerzitě v Eastern Illinois,USA, a v současné době připravuje publikaci o generálníchtajemnících NATO.