Debata

Will Marshall je ředitelem Ústavu pokrokových politických koncepcí(Progressive Policy Institute) ve Washingtonu DC.

Peter Rudolf je analytikem Nadace Věda a politika (StiftungWissenschaft und Politik) v Berlíně, která se specializuje naoblast transatlantických vztahů.

Milý Petře,

od teroristických útoků dne 11.září 2001se názory v USA soustředily kolem tvrzení, že široký Střední východse v jednadvacátém století stal tím, čím smutně proslula Evropa vestoletím dvacátém – hlavním centrem konfliktů vesvětě.

Samozřejmě bychom našli i další nebezpečnámísta - zvláště Severní Korea vzbuzuje obavy. Avšak tzv. širokýStřední východ, rozkládající se od Maroka až po Pákistán, jezdaleka nejpravděpodobnější spojnicí všech hrozeb, které nás dnesnejvíce sužují: nihilistický terorismum, zbraně hromadného ničení,zločinní diktátoři a zhroucené nebezpečné státy.

Zdá se, že i v Evropě se mnozí politicizačínají přiklánět k tomuto názoru. Například německý ministrzahraničních věcí, Joschka Fischer, na únorové Konferenci obezpečnostní politice v Mnichově definoval Střední východ jako"epicentrum největší hrozby pro naší regionální a globálníbezpečnost na prahu nového století, kterým je destruktivníterorismus ve jménu džihádu a jeho totalitní ideologie".

NATO by se mělo opět zaměřit na obranunašich společných bezpečnostních zájmů a demokratických hodnot přednovým totalitarismem, který se rodí na širokém Střednímvýchodě.

Pokud se Američané a Evropané skutečněpřibližují společné definici nových hrozeb, je přirozené, že NATO -institucionální základ transatlantické Aliance - se musí soustředitna konfrontaci s tímto nebezpečím.

Co je třeba učinit? Aliance od rozpaduSovětského svazu pokulhávala. Rozšíření NATO vyvolalo sice dojemsmyslné aktivity, ale spíše se jednalo o konsolidaci přínosustudené války pro Západ než o vytyčení nového poslání Aliance.Zůstává otázkou k čemu je NATO? Zvláště po rozkolu stran Iráku byse transatlantičtí partneři měli rychle shodnout na odpovědi, jinakse nevyhnutelně vydají po rozdílných cestách.

Podle mého názoru je odpověď jednoznačná:NATO by se mělo opět zaměřit na obranu našich společnýchbezpečnostních zájmů a demokratických hodnot před novýmtotalitarismem, který dozrává na širokém Středním východě. Nejednáse o výhradně vojenský problém. Z dlouhodobého hlediska úspěchtotalitarismu vyžaduje změnu situace - tvrdou politickou represi,ekonomickou stagnaci a pronikající obavy z kulturního úpadku -plodící fanatismus a násilí. Ve Spojených státech amerických,prezident George W. Bush, i jeho volební soupeř, senátor JohnKerry, kandidát Demokratické strany, vyzvali k vytvoření rozsáhléstrategie orientované na modernizaci tohoto regionu prostřednictvímrozvoje obchodu, zvýšené pomoci spojené s reformami státníchstruktur, a energické podpory lidských práv, právních norem anezávislých občanských organizací. Joschka Fischer tuto strategiinazývá "pozitivní globalizací", ale jedná se o stejnoutaktiku.

Vojenská síla sama o sobě sice novánebezpečí totalitarismu zastavit nemůže, ale bez věrohodné hrozbysíly není vítězství pravděpodobné. Al-Kajda již napadlatři spojence: Španělsko, Turecko a Spojené státy. Má-li NATOubránit svoji "transatlantickou domovinu" před dalšímiteroristickými útoky, musí získat schopnost odhalovat a ničitteroristické skupiny již v zárodku a likvidovat jejich bezpečnázázemí. Touto taktikou odůvodnilo NATO naprosto bezprecedentníintervenci do vzdáleného Afghánistánu.

NATO učinilo rozhodující krok vyslánímMezinárodních asistenčních sil (ISAF) o síle 6 500 příslušníků doKábulu, čímž zahájilo novou strategii na širokém Středním východě.Nyní by se NATO mělo stát agresivnějším a efektivnějšímmírotvůrcem. To znamená vykročit z hlavního města, odzbrojitválečné vůdce a jejich milice a podřídit je centrálnímu vládnímuorgánu, ale také úzce spolupracovat s deseti tisíci příslušníkyamerické armády, kteří podél pákistánské hranice bojují se zbytkyTalibanu a Al-Kajdy.

Stejně jako si Spojené státy nemohou dovolitneúspěch v Iráku, nemůže si NATO dovolit neuspět v Afghánistánu.Evropští partneři musí posílit ISAF o další vojenské síly azařízení, a šiřit bezpečnost a stabilitu do dalších oblastí,zejména do nezvládnutelných páthánských regionů na jihu země.Afghánistán by ve skutečnosti mohl sehrát roli katalyzátoru, kterýEvropa potřebuje pro urychlení přípravy nových Sil rychléhonasazení a pro rozvoj dopravních a logistických kapacit, potřebnýchk projekci síly na velkou vzdálenost.

Lépe orientované a vyzbrojené NATO by takémohlo prosazovat aktivnější mezinárodní diplomacii s cílem zastavitšíření zbraní hromadného ničení v tomto regionu. Podařilo by seEvropě donutit Irán, aby umožnil mezinárodní inspekci přístup kesvým jaderným programům, kdyby se v sousední zemi nenacházela jasnádemonstrace vojenské síly USA? S největší pravděpodobností by se tonepodařilo. To samé platí o rozhodnutí Libye zbavit se zbraníhromadného ničení a o opožděném zásahu pákistánských orgánů protiobchodování A.Q.Khana s jadernými zbraněmi. Kromě zdokonaleníschopnosti projekce síly v tomto regionu by NATO mělo vypracovaturčitou formu dohody se zeměmi této oblasti, podle vzoru programuPartnerství pro mír pro země bývalého sovětského bloku, jejiž cílembude podpořit spolupráci na poli bezpečnosti, transparentnosti abudování důvěry v celém regionu. Domnívám se, že NATO by mělorovněž zdokonalovat schopnosti, které umožní preventivní operaceproti jaderným základnám v zemích, které opovrhují mezinárodníminormami o nešíření jaderných zbraní.

Není ani nepředstavitelné, že by se NATOpodílelo s větším elánem na odstraňování konfliktů a upevňovánípolitických řešení v této oblasti. Mohlo by například podporovatsnahy o ukončení občanské války v Súdánu a do této země vyslatozbrojené síly na obranu nearabského obyvatelstva před masakry,které se odehrávají na jihu. Mohlo by rovněž poskytnoutbezpečnostní záruky, které by izraelsko-palestinský konfliktdovedly k řešení spočívajícím v existenci dvou států. Novýpalestinský stát by poté potřeboval pomoc při odzbrojování Hamasu ajiných teroristických skupin, zatímco Izrael by potřebovalujištění, že obrana jeho obyvatel nebude ležet výhradně na jehobedrech. Otevřenost, s jakou se generální tajemník NATO, Jaap deHoop Scheffer, staví k poslání NATO v Iráku, je příslibem, že sepodaří sestavit novou iráckou vládu a znovu vybudovat jednotuAliance.

K podobným koncepcím by samozřejmě bylozapotřebí velkých změn v evropských vojenských rozpočtech, vrozhodovacích strukturách NATO a především v názoru samotnýchEvropanů. Zatímco během studené války bezpečnost znamenala bránitsovětskému útoku proti západní Evropě, nyní, v době terorismu adžihádu, je pro zajištění bezpečnosti zapotřebí aktivnějšího apreventivnějšího přístupu. Jsou Evropané ochotni vyměnit dnešnínebezpečí za zítřejší bezpečnost? Odpověď neznám, ale doufám, že sezamyslí nad obrovským poučením, kterého se Američanům dostalo dne11.září 2001: nevšímavý postoj k hromadícímu a stoupajícímunebezpečí Vám bezpečnost nezaručí.

Váš

Vilém

Milý Viléme,

možná rezonuji jako staromódní "realista",ale jsem přesvědčen, že základním úkolem mezinárodního společenstvíje řízení vztahů silných mocností. Existuje-li region, kde senachází dostatečný potenciál pro konflikt mezi velmocemi, jež bymohl přerůst v (jadernou) válku, tak je to východní Asie. RozmachČíny zajisté připraví, jak americkým politikům, tak jejichevropským kolegům, ještě velké problémy. Nerad bych zlehčovalskutečnost, že islámský terorismus v současné době představuje tunejzávažnější hrozbu ve světě. Já pouze pochybuji o hypotéze, že seširoký Střední východ v jednadvacátém století může stát tím, čímbyly Evropa a Asie ve 20.století.

Na druhou stranu jsem natolik ovlivněntrendem mezinárodních liberálních vztahů, abych mohl uvěřit, že seNATO jako bezpečnostní instituce rozpadne, nebude-li mítzastřešující poslání čelit společnému nebezpečí. Tomuto vývoji,jenž patrně očekáváte, by musela předcházet zásadní proměna vestrategických preferencích jádra členských zemí NATO. Podobnýkritický obrat v koncepcích vládních koalic a ve veřejném mínění,které jsou pro zachování NATO v roli bezpečnostní instituce sčetnými působnostmi, by byl myslitelný pouze za předpokladu, ženáklady na členství v NATO by nepřijatelně stouply. Možná bychom seměli spíše obávat nadměrného zvyšování ozbrojených sil, nežnepřítomnosti jednotného poslání a nové přední linie.

Ano, společná hrozba existuje. Odložíme-livšak politickou rétoriku, můžeme konstatovat, že se jedná o hrozbu,která je daleko důležitější pro Spojené státy jakožto "mocnost spřítomností na Středním východě" než pro Evropu. Na druhou stranuhrozba islámského terorismu není výlučně vojenským problémem, jakzdůrazňujete. Já osobně jsem přesvědčen, že se v první řadě vůbec ovojenský problém nejedná. Ve skutečnosti je třeba otázku formulovattakto: Jak může NATO přispět k široké strategie zaměřené nakonfrontaci s hrozbami ze strany mezinárodních islámských teroristůa na řešení bezpečnostních rizik, které představuje šíření zbraníhromadného ničení? Široká strategie by se měla vyvarovatseskupování různých problémů a rizik do jedné monolitické hrozby,jak se jeví v současné diskusi o zahraniční politice vUSA.

Zaměření na široký Střední východ by nemělobýt chápáno jako způsob terapie pro Alianci. Vzhledem k tomu, žechybí střízlivá analýza přítomnosti Aliance na rozšířeném Střednímvýchodě – analýza založená na strategických prioritách avyčíslitelných zdrojích a schopnostech – Váš dlouhý seznam akcí, vekterých by se NATO mělo angažovat, vede evidentně k nadměrnémuzvyšování ozbrojených sil. Aliance zůstává příliš důležitouinstitucí k tomu, aby se vystavovala nebezpečí akceptovánímnepřiměřeně ambiciózní a nákladné přítomnosti na Střednímvýchodě.

Možná bychom se měli spíše obávatnadměrného zvyšování ozbrojených sil, než nepřítomnosti jednotnéhoposlání a nové přední linie.

Tvrzení, že Západ si nemůže dovolit vIráku nebo v Afghánistánu neuspět, se již stalo otřepanou frází.Měli bychom spíše být opatrní a neriskovat ztrátu prestiže adůvěryhodnosti NATO. Co znamená neúspěch? Samozřejmě je žádoucí,aby tyto státy dosáhly stabilní demokracie. Tento aspekt se nicméněnesmí stát měřítkem pro posuzování úspěchu či neúspěchu z hlediska"strategie odchodu vojsk". Zabránit opětovnému rozpadu Afghánistánua jeho návratu do lůna mezinárodního terorismu je limitovanější avíce realistický cíl. Zdroje jsou omezené a ochota hradit dalšívýdaje rovněž – i ve Spojených státech. Oficiální rétorika apolitické koncepce jsou však opačné. Nastane-li hodnocení vitálníchzájmů, fakta jsou přesvědčivější než slova. Jen málo členskýchstátů NATO je nadšeno představou, že by jejich vojska měla nahánětrůzné místní povstalecké vůdce po celém Afghánistánu, což patrně odvojsk evropských spojenců očekáváte.

Máte pravdu, když říkáte, že by prouskutečnění takové vize bylo zapotřebí "velkých změn" ze stranyEvropy, zvláště vyšších vojenských rozpočtů a jiné strategickékoncepce. Jenže tyto změny nejsou pravděpodobnější, než změnypotřebné ze strany USA, o kterých jste se zapomněl zmínit: ochotachovat se k evropským státům jinak než k začátečníkům, kteří semusí buď Americe podřídit nebo riskovat spor. Důvody, proč seSpojené státy rády podělí o své břímě mocnosti na Středním východě,jsou jasné. Sdílení tíhy odpovědnosti mezi spojenci však znamená ispolečné rozhodování. Pod vedením nového prezidenta se charakterzahraniční politiky USA může stát přístupnější, ale ať už v Bílémdomě sídlí kdokoliv, Washington bude těžko přijímat větší evropskývliv na Středním východě.

Může se stát, že preventivní údery "protijaderným základnám v zemích, které opovrhují mezinárodními normamio nešíření jaderných zbraní." budou v určité situaci nevyhnutelné.Ale bude některý prezident USA ochotný se s NATO v této otázcepokusit o konsenzus? V takovém případě je oprávněnost úlohy NATObezpochyby velkým politickým impulsem pro zahájení podobnýchožehavých jednání, avšak cena za pokus dosažení konsenzu, napříkladco se týká intervence do Iránu, by mohla být neúnosněvysoká.

Pokud Spojené státy uspějí a potlačípovstání v Iráku a tamní politická situace se začne zlepšovat avyvíjet pozitivním směrem, zapojení NATO by se sice mohlo státpoliticky atraktivní, ale za poměrně skromného vojenského významu.Za předpokladu, že se však situace nezlepší a vypukne partyzánskáválka, která přejde ve válku občanskou, v takovém případě by sejednotky NATO rozmístěné v zemi musely se vší pravděpodobnostízúčastnit bojových operací. Vzhledem k veřejnému mínění ve většiněspojeneckých zemí není tato situace příliš přitažlivým scénářem,jenž by zajisté vyústil v transatlantický spor.

Široký Střední východ se stává stálezřetelněji regionem, který stojí ve středu koordinace politickékoncepce mezi Evropou a USA. Iniciativy na širokém Středním východěnepovedou nikam, pokud se vláda USA znovu neangažuje v řešeníizraelsko-palestinského problému.

Prosazování hospodářské modernizace apolitické liberalizace může nakonec přispět k postupnému úbytkurezerv nových teroristů. Musíme však být připraveni na značnounestabilitu, která může pro západní svět znamenat dokonce většíproblémy a prekérnější situace. V případě, že NATO může přispět kezvládnutí podobných krizových stavů, jeho schopnosti by měly býtvyužity. Pomůže-li vojenské partnerství, po vzoru Partnerství promír, socializovat příslušníky velitelských sborů zemí Středníhovýchodu v rámci demokratických norem, potom podobné iniciativypodpoří bezpochyby celkové strategické koncepce.

Aliance, v roli bezpečnostní instituce srostoucí členskou základnou, však nemůže očekávat, že se stanefórem koordinace transatlantické politiky pro široký Střednívýchod. Podobná koordinace by byla zajisté snažší v rámci funkčnícha menších seskupení zahrnujících Evropskou unii jako významnéhoaktéra.

Váš

Petr

Milý Petře,

stále mám před očima obraz masakru vMadridu, a proto se těžko mohu zaobírat představou, že "řízenívztahů silných mocností" je důležitější než boj proti novému,masově vraždícímu terorismu, a než hrozivá představa, že seteroristům dostanou do ruky zbraně hromadného ničení. Prvnípředstava se zdá být abstraktní, akademická; druhá bije doobličeje.

Spojené státy svůj velmocenský vztah sČínou řídí již od války v Koreji a budou v tom nadále pokračovat iteď, kdy čelíme terorismu a fanatickému džihádu. Nemyslím si, že byrostoucí geopolitická váha Číny představovala pro Ameriku nebo proEvropu nějakou potenciální hrozbu. Pokud hrozba existuje, pak plynez ideologie a ambicí politických lídrů Číny a z obvyklé tendencedespotických režimů vymýšlet si vnější "hrozby" proto, aby našlyospravedlnění pro své represivní vládnutí. Za předpokladu, želiberalizační síly, které nyní Čínu transformují, nebudoupotlačeny, a že začnou pronikat z ekonomické oblasti i do oblastipolitické, čínsko-americké vztahy se pravděpodobně budou vyvíjet klepšímu, ne k horšímu. V současné chvíli se více než války s Čínouobávám hrozby, že Rusko upadne zpět do autoritářskéhorežimu.

Přejděme však k jádru neshody v našichnázorech. Říkáte, že "Aliance zůstává příliš důležitou institucí ktomu, aby se vystavovala nebezpečí akceptováním nepřiměřeněambiciózní a nákladné přítomnosti na Středním východě". Proč jepříliš důležité? Existuje NATO jednoduše jen proto, aby existovalo,nebo má strategický účel? Pokud se Aliance vyrovnává s problémy,jež jsou tak nesmírně důležité, že není schopna poskytnout vícezdrojů pro stabilizaci Afghánistánu, pak bych rád slyšel, o jaképroblémy se jedná. Nebude-li mít NATO reálné poslání zaměřené napotlačení reálných hrozeb, riskuje, že se stane jakousi falešnouútěchou - něčím, co přináší úlevu, ale ve skutečnosti žádnánebezpečí neodrazuje.

NATO by mohlo rovněž poskytnout bezpečnostnízáruky, které by izraelsko-palestinský konflikt dovedly k řešeníspočívajícím v existenci dvou států.

Mimochodem, neuvedl jsem, jak píšete, žeúkolem NATO v Afghánistánu by mělo být zřízení demokratické vlády.Jeho úkolem je pomoci centrální vládě nastolit v zemi mír, abynepropadla chaosu a opět se nestala útočištěm teroristů. Ano, něcopodobného bude patrně vyžadovat boj s některými tamnějšímivojenskými vůdci, což je podle Vás představa, která se nelíbívětšině evropských zemí. Má-li být poslání splněno, musí k tomuzákonitě dojít. Žádná hrozba přecenění sil v tomto případě nehrozí:bohatá Evropa má pochopitelně dost rozsáhlé lidské a materiálnízdroje, aby mohla pomoci vládě zbídačené a zaostalé země rozšířitjejí vliv mimo Kábul a, když na to přijde, pomoci silám USA zničitzbytky Talibanu a Al-Kajdy podél pákistánské hranice. Je to otázkadobré vůle, nikoli zdrojů.

Souhlasím s Vámi, že nový transatlantickýprojekt zaměřený na modernizaci širokého Středního východu budevyžadovat jak nový postoj Spojených států, tak Evropy. Ale Evropanése musí rozhodnout: pokud nechtějí, aby se k nim Spojené státychovaly nadále jako k "začátečníkům", musejí být ochotni vzít nasebe stejnou tíhu odpovědnosti jako jejich zkušení partneři. Toznamená investovat více do obrany, vyvinout nové schopnosti proválku na vysoké technické úrovni, a – což je asi nejobtížnější – sochotou použít sílu, když si to naše společné bezpečnostní zájmyvyžádají. Uvědomuji si, že se jedná o velké a politicky náročnépostupy. Mnoho evropských lídrů je evidentně toho názoru, že hrozbapřicházející ze širokého Středního východu není dostatečně velká,aby stálo za to se do nich pouštět. Možná mají pravdu, avšakudálosti v Madridu jsou silným argumentem proti takovétoliknavosti.

Váš

Vilém

Milý Viléme,

zanechme stranou otázku, zda mírové řízenívztahů velmocí a vyhnutí se katastrofickému konfliktu mocností budev tomto století úkol stejné dimenze, jaké dosahoval ve stoletípředchozím. Přál bych si sdílet Vaši liberální optimistickou vizi okonci rivality velmocí. Pochybuji o domněnkách, které se objevily vamerických diskusích o zahraniční politice, totiž že se Střednívýchod stane dominantním konfliktním regionem tohoto století, anikoliv o skutečnosti, že stojíme před smrtící hrozboumezinárodního terorismu, jenž nemá v historii obdoby.

Tato mezinárodní hrozba má skutečně původ naStředním východě, ale v evropských společenstvích je již určitoudobu přítomna a nelze se s ní vypořádat pomocí čistě vojenskýchprostředků. Proto bude účast NATO v tomto boji limitovaná. V očíchvětšiny Evropanů to však neznamená, že Aliance pozbyde na významu,nevydá-li se na Střední východ. Zdá se, že již považujete zasamozřejmou nenávratnost tradičních evropských bezpečnostníchrozpaků a problémů, i když vyjadřujete obavy z vývoje v Rusku.Možná se nevrátí. Ale jistotu nemáme. NATO není "mateřskouškolkou“, ale inteligentní pojistnou smlouvou. Jistá nebezpečínejsou do jisté míry pravděpodobná, a proto se podle Vás jeví jako"akademická". Je však nanejvýš obezřetné a racionální se proti nimpojistit, pokud pojistné není příliš vysoké.

Iniciativy na širokém Středním východěnepovedou nikam, pokud se vláda USA znovu neangažuje v řešeníizraelsko-palestinského problému.

Kromě strukturální role Aliance přiochraně evropské bezpečnosti, vyplývající z hluboce vžitých zvykůformovaných dlouhými lety vojenské spolupráce, je "nové" NATO - vmnoha ohledech -poskytovatelem bezpečnostních služeb. Z této pozicemůže uvolnit rezervu dobrovolných koaličních sil. Může-li tedy NATOužitečně přispět k vyřešení nebo usměrnění konkrétních problémů naStředním východě, musí se toho samozřejmě využít. Jednouzáležitostí je alternativní operační plánování pro politickychoulostivá vojenská poslání v regionu – a snadno si lze představitkrizové scénáře pro "přátelské" země jako je Saudská Arábie a/neboPákistán. Druhou je pozvednutí významu širokého Středního východupro NATO takovým způsobem, aby se stal novou přední linií a smyslemexistence Aliance.

V případě Afghánistánu však nelze popřítskutečnost, že žádný členský stát NATO – ani Spojené státy – neníochoten věnovat lidské a materiální zdroje nezbytné k realizacivytyčeného úkolu. Dobře míněné výzvy k ambiciózním závazkům, kteréignorují politické tlaky a různé strategické perspektivy, jsoupředem odsouzeny k frustraci a iritaci.

Nicméně se podle mého názoru shodneme natom, že jak v rámci NATO, tak v jiných sférách, je naléhavězapotřebí udržitelný transatlantický dialog o strategickýchprioritách a možných společných postupech na širokém Střednímvýchodě.

Váš

Petr

Milý Petře,

nepředpokládám, že skončí rivalita velmocí.Je totiž velmi dobře představitelné, že by se Ruskem přehnala novávlna panslavismu, která by Moskvu mohla inspirovat například kagresivnímu pokusu pohltit části staré sovětské říše. To je tennejčernější scénář, ale vzhledem k tomu, že liberalismus je dnespodle všeho v Rusku na ústupu, není možno jej úplně vyloučit, takženemám nic proti tomu, abychom si NATO zachovali jakopojistku.

Zaráží mě však argument, že takovánebezpečí, čistě spekulativní povahy, by měla převažovat nadneoddiskutovatelnými hrozbami, kterým čelíme právě nyní. NATO jevojenská aliance vytvořená proto, aby chránila své členy protiozbrojeným útokům a zastrašování. Tři členské státy NATO bylynedávno napadeny celosvětovou teroristickou skupinou s kořeny naStředním východě a v islámském extremismu. NATO by mělo buďvyvinout plány, schopnosti a snahu proti tomuto nepříteli účinnějibojovat, nebo by nemělo dále předstírat, že je skutečným vzájemnýmobranným paktem.

Představa, že by se NATO mohlo státrezervou, ze které by členské země mohly čerpat vojenské zdrojenebo formovat "dobrovolné koalice", se zdá být nerealistická,zvláště vezmeme-li v úvahu, že neexistuje politický konsenzus oúčelech, ke kterým by tyto zdroje měly být použity. Spíše by sevyvinulo v transatlantické bezpečnostní fórum, nebo převážněevropský rámec bezpečnostní integrace. To by v každém případěznamenalo konec podoby NATO tak jak ji známe – konec silnéhoamericko-evropského partnerství, založeného na živém rozvojiliberální demokracie a na jasném a jednoznačném poslání, které bylooporou úspěšné strategie Západu během studené války.

Jsme zajedno, že terorismus nelze porazitpouze vojenskými prostředky. Ale pro některé operace je vojenskásíla nevyhnutelně zapotřebí – například chceme-li teroristůmznemožnit bezpečné zázemí ve zhroucených nebezpečných státech;chceme-li vypátrat a zničit teroristické skupiny, které plánujízpůsobit škodu kdekoliv; chceme-li zachovat mír a menšiny v Kosovu,Afghánistánu a v Iráku; nebo chceme-li zabránit přesunům jadernýcha jiných nebezpečných zbraní a materiálů. Afghánistán opravdupředstavuje rozhodující test. Prohlašujete, že ani Spojené státy,ani evropské členské státy NATO nejsou ochotny věnovat zdroje kzakončení poslání. Měli bychom se tedy stáhnout a doufat, ževšechno dobře dopadne? Neměl Usáma bin Ládin pravdu, když hovořil onerozhodnosti demokratického Západu?

Nebude-li mít NATO reálné poslání zaměřenéna potlačení reálných hrozeb, riskuje, že se stane jakousi falešnouútěchou.

Těsně pod povrchem dnešníchtransatlantických debat na téma terorismu, Iráku a transformaceStředního východu leží z velké části nevyslovené vzájemné obavy.Evropané se obávají, že je Amerika zavleče do zbytečných válek;Američané se bojí, že Evropané nemají k nezbytným válkám odvahu.Souhlasím s Vámi, že upřímný transatlantický dialog je nezbytněpotřebný k rozptýlení těchto obav a k vyslovení efektivnější,společné odpovědi na tato nová nebezpečí, před kterýmistojíme.

Váš,

Vilém

Milý Viléme,

plným právem zmiňujete obavy, které ležítěsně pod povrchem transatlantické debaty. Budou to pravděpodobněsoučasné projevy toho, čemu se akademicky říká "bezpečnostní dilemaAliance". Státy náležející k Alianci se na jednu stranu obávají,aby je jejich spojenci v potřebném momentě neopustili. Na druhoustranu se rovněž obávají, aby nebyly zavlečeny do konfliktů, kterénejsou klíčové pro jejich vlastní zájmy. A válka v Irákurozdmýchala v Evropě strach z chycení do pasti, zapříčinila vážnépochybnosti o strategické moudrosti vlády USA a o jejích prioritáchv době, kdy globální islámský terorismus je neoddiskutovatelně tímnejjasnějším a nejpřítomnějším nebezpečím.

Opakuji, že si nemyslím, že by mohlo dojítke vzkříšení "starého" NATO založeného na nezvratném, zeměpisněurčeném poslání. Po teroristických útocích dne 11.září 2001 NATOuplatnilo ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy, a přesto sižádný členský stát nevyložil tuto invokaci tak, že je jehopovinností poskytnout neomezenou vojenskou podporu. Jistě si takévzpomenete na fakt, že pro svou válku s terorismem dal Washingtonjasně přednost sestavení dobrovolné koalice, než aby riskovalkomplikaci rozhodovacího procesu Aliance.

NATO není "mateřskou školkou“, aleinteligentní pojistnou smlouvou.

Nevolal jsem, ani nevolám po staženívojsk NATO z Afghánistánu. Jen mi není jasné, jak překonat nesouladmezi vzletným řečnictvím a skutečnými politickými koncepcemi.Nevypátral jsem žádný důkaz o tom, že by stabilizace Afghánistánubyla jednou z priorit Washingtonu. Z toho důvodu bych byl opatrný,do jaké míry můžeme v této operaci riskovat ztrátu důvěryhodnosti aprestiže NATO. Před více než deseti lety byla OSN silně (aneprávem) kritizována a následně ve Spojených státech viněna zaneúspěch intervence mezinárodního společenství do Somálska. Topřispělo k dalšímu oslabení podpory OSN ze strany Spojených států.V zájmu NATO a transatlantických vztahů věřím, že Aliance sepodobné situace v Afghánistánu vyvaruje.

Váš

Petr