Aplikace článku 5 ve všech souvislostech

Nové mise: Aplikace článku 5 byla hlavním argumentem pro reorganizaci Aliance v rámci vybavení ozbrojených sil NATO potenciálem nezbytným pro nasazení v operacích jako je ISAF v Afghánistánu. ... (© ?????)
Sebestyén L.v.Gorka podrobuje analýze význam aplikace článku číslo 5 Washingtonské smlouvy po pěti letech.
Dne 11.září 2001, mezinárodní teroristická organizace, známá pod jménem Al-Kajdá, dosáhla něčeho, o co se Sovětský svaz nikdy nepokoušel. Tato organizace zabila velký počet amerických občanů a cizinců na půdě Spojených států amerických. Masakr si vyžádal větší počet obětí než před šedesáti lety při útoku na Pearl Harbor, který přivedl Spojené státy do druhé světové války. A jeho vliv na široké bezpečnostní prostředí a na NATO může být jen stěží nadhodnocen.

Druhý den, Severoatlantická rada, nejvyšší orgán NATO s rozhodovací pravomocí se usnesl, že „v případě, že bude prokázáno, že tento útok byl namířený proti USA ze zahraničí“, bude považován za akci ve smyslu článku 5 Washingtonské smlouvy, nejduležitějšího ustanovení zakládací listiny Aliance. Dne 2.října, po předložení informací ze strany USA představitelům NATO, byl útok ze zahraničí prokázán. Tím vstoupilo v platnost takzvané „ustanovení o kolektivní obraně“ členských států NATO.

Ironie tohoto usnesení NATO byla ihned jasná. Berlínská zeď byla stržena téměř před 12 lety, 9.listopadu 1989 (11/9.) a země Aliance zvítězily ve studené válce bez nutnosti aplikace článku 5, který je politickým i vojenským „jádrem“ zakládací listiny, a to dokonce bez jediného výstřelu. Kromě toho, ačkoliv byl tento článek považován signatáři Washingtonské smlouvy za právní mechanismus zavazující USA k pomoci svým evropským spojencům, byli to nakonec evropští spojenci, kteří nabídli Washingtonu podporu.

Vzhledem k hrůznosti útoku 11.září lze bez nadsázky konstatovat, že rozsah těchto událostí přivedl proces adaptace NATO na období po studené válce k prudkému konci. Jestliže období mezi pádem berlínské zdi 9.listopadu 1989 a teroristickými útoky 11.září tvoří druhou, odlišnou, etapu dějin Aliance po čtyřech desetiletích studené války, potom symbolický význam aplikace článku 5 ohlašuje začátek třetího období po studené válce, jehož důsledky se stále vynořují na povrch, ještě po pěti letech.

Ačkoliv uplatnění článku 5 bylo nepochybně historickým milníkem, někteří analytici se snažili zlehčovat význam této aplikace, a dokonce i význam samotného článku 5. Citováním doslovného znění originálního textu se snaží argumentovat, že "ustanovení o kolektivní obraně" má jen malý reálný význam, a že představuje něco málo více než kouřovou clonu.

Na jedné straně článek 5 uvádí, že útok proti jednomu členskému státu musí být považován za útok proti všem spojencům, že spojenci jsou povinni reagovat, a že vojenská síla je jednou z alternativ. Na druhé straně článek rovněž uvádí, že každý spojenec "poskytne neprodleně pomoc napadené smluvní straně nebo smluvním stranám ... takovým způsobem, který uzná za nutný". Nicméně, k pochopení účinnosti a významu tohoto ustanovení i Aliance samotné je třeba vzít rovněž v úvahu motivaci původních autorů celé Severoatlantické smlouvy.

Původní záměr

Návrh Washingtonské smlouvy, která je pozoruhodná v porovnání s obdobnými dokumenty co se týče stručnosti a srozumitelnosti, byl napsán jako politické prohlášení i jako právně závazný dokument. Jedná se tedy o jakýsi kompromis mezi dvěma existujícími typy kolektivní obrany, Úmluvou z Ria de Janeira z roku 1947 a Bruselskou smlouvou z roku 1948. První z nich je dohodou mezi americkými státy, která zavazuje signatáře k "pomoci v případě útoku" proti jinému signatáři; druhá, podepsaná západoevropskými státy, stanoví, že členové musí "poskytnout smluvní straně napadené veškerou vojenskou a jinou pomoc a asistenci, která se nachází v jejich moci".

Autoři zakládací listiny NATO pochopili, že její první koncept byl nedostatečně formulován, a druhý příliš obecný, vzhledem k tomu, že od některých zakládajících členů, například Islandu, nelze očekávat vojenskou pomoc při útoku z důvodu jeho geografické polohy nebo z dalších důvodů; tyto státy proto poskytnou vlastní specifickou asistenci kolektivní obraně. V důsledku toho se povinnost stala automatická, avšak neomezená na vojenskou akci.

Tímto způsobem vyslalo NATO rovněž politický vzkaz celému světu. Jako Aliance respektuje vůli svých členských států a umožňuje svobodnou volbu způsobu jejich pomoci, která je nejoptimálnější pro jejich situaci. Tento charakter NATO se stal vhodný o šest let později, kdy její protivník vytvořil svoji vlastní alianci, Organizaci Varšavské smlouvy, nedobrovolnou alianci, uvnitř které vůle jejich členů nehrála žádnou roli, a kde veškeré zájmy byly nahrazeny zájmy Moskvy.

Vedle zvažování politických nuancí původního záměru článku 5 je důležité vzít v úvahu tehdejší význam pojmu vojenské hrozby pro autory Washingtonské smlouvy a šéfy signatářských států a vlád. V tomto období se ukázalo, že západní Evropa je zdaleka předstihnuta sovětskou vojenskou silou a tím pádem zranitelnější v případě invaze typu blesková válka. V důsledku toho se v případě vojenského útoku předpokládala pomoc slabé Evropě ze strany USA. V případě napadení Sovětským svazem, jediná světová nukleární mocnost by ji mohla zachránit.

Zakládající členové Aliance však nemohli předvídat scénař situace pro použití článku 5. Dne 11.09.2001 Sovětský Svaz a Varšavská smlouva již dlouho neexistovaly. Navíc to nebyla Evropa, kdo byl konvenčním způsobem napaden státem a jeho spojenci, ale USA, a to nestátním aktérem používajícím zcela nekonvenční prostředky. Zakládající smlouvu NATO zkrátka předběhly události.

Okamžité důsledky

Jaké byly okamžité důsledky uplatnění článku 5 a jak NATO zvládlo hlavní změny ve svých operačních povinnostech?

Zatímco je Aliance v současné době mimořádně aktivní v Afghánistánu, kde řídí Mezinárodní pomocné bezpečnostní síly (ISAF), Washington zvolil operace mimo rámec NATO s cílem vypuzení Talibánu a Al-Kájdy z Afghánistánu, přes aplikaci článku 5. Pro objasnění: několik dní po 11.9.2001 navštívil Richard Armitage, tehdejší náměstek státního tajemníka, velitelství NATO, a nepokrytě prohlásil: "Nepřisel jsem ... k vám, abych o něco žádal".

Rozhodnutí USA obejít se bez efektivní podpory NATO je odrazem amerického mínění o kapacitách Aliance za kosovské operace v roce 1999, o tehdejších limitech antiteroristických schopností NATO a rovněž touha vyhnout se budoucím politickým problémům. Právem nebo neprávem, NATO bylo spojováno se "stanovením cílů výborem", což nebylo považováno za dostatečně účinný způsob operace. I když Spojené státy připustily, že NATO vykonalo velký kus práce od konce studené války, Aliance nebyla evidentně strukturovaná pro realizaci proti-teroristických operací ve Střední Asii. Kromě toho, Washington si nepřál mít svázané ruce z důvodu konsenzu uvnitř Severoatlantické rady v případě budoucích operací, jako byla například invaze do Iráku.

Někteří političtí pozorovatelé tvrdí, že evropské členské státy NATO nedokázaly podnítit masivní reakci na teroristickou hrozbu z důvodu nedostatku jednotného vnímání nebezpečí ze strany spojenců – došlo ke ztrátě toho, co Phillip Gordon z washingtonské společnosti Brookings nazývá "lepidlo", které by drželo transatlantické společenství dohromady a po dlouhou dobu.

Navzdory velkým politickým rozdílům názorů týkajících se útoku na Irák jsou Národní bezpečnostní strategie USA a Bezpečnostní strategie EU podobné dokumenty a odborníci na bezpečnost, jejichž práce je hodnotit nebezpečí v jejich zemích, ať v Berlíně, Paříži, či ve Washingtonu, převážně souhlasí, že novou hrozbou je extrémní islámský terorismus. Kromě toho, po útocích na Londýn a Madrid v roce 2005 je zřejmé, že Evropa již dlouho není v míru.

Navzdory rozhodnutí Washingtonu, že USA budou v Afghánistánu operovat samy, 14 z 19 spojenců NATO přispělo svými silami k vypuzení Talibánu a Al-Kájdy v roce 2001. Kromě toho, aplikace článku 5 byla důležitá pro reorganizaci Aliance v uplynulém období a vybavení sil potenciálem pro operace jako je například ISAF. Ve skutečnosti tato situace uvedla v chod pokračující transformaci po období po studené válce NATO. Během tohoto procesu vybudovala Aliance nové velící struktury, zavedla různé typy iniciativ ke schopnostem, vyvinula určitý protiteroristický potenciál a zřídila Síly rychlé reakce NATO Působnost NATO se rozšířila daleko za hranice euro-atlantické oblasti, a to především operacemi v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a Súdánu.

NATO není a nikdy nebylo klubem homogenních států. Přesněji řečeno, NATO tradičně poskytovalo a stále poskytuje různé výhody svým členům. Pro mnohé, a zvláště pro nové spojence, článek 5 zůstává základním pilířem Aliance. Pro jiné má toto ustanovení nesmírně velký politický význam. A ostatní vidí hodnoty Aliance v praktických podmínkách během jejich nových úkolů a operací za hranicemi působnosti, které nejsou součástí tradičního válečného potenciálu.

Posledními jsou ti, kteří věří, že NATO se dokázalo časem přizpůsobit novým úkolům, a že článek 5 může být později chápán jako článek mající přímou důležitost ne pro typy invaze, ale pro způsoby jakými spojenci kolektivně bojují proti nebezpečí mezinárodního terorismu. Výsledkem je, že zatímco přivrženci EU léta hovořili o možnostech "vícerychlostní" Evropské unie, NATO již vytvořilo "vícerychlostní" Alianci, což znamená Alianci, která je schopna sloužit mnoha účelům takovým způsobem, aby uspokojila různé potřeby svých mnohých členů.

Diskuse na téma, zda NATO zůstává organizací kolektivní obrany, nebo zda se stává Aliancí pro kolektivní bezpečnost je převážně akademická. Aliance je obojím, plní potřeby i vůli již dlouhou dobu. Kromě toho je vybavena pravomocemi které nemá žádná jiná mezinárodni organizace. Co se týká historické aplikace článku 5, měli bychom se raději ztotožnit s výrokem bývalého generálního tajemníka NATO, Lorda Robertsona: "Je ještě příliš brzy na to říci, co ve skutečnosti rozhodnutí týkající se článku 5 bude znamenat pro nejbližší budoucnost".

Článek 5

Smluvní strany souhlasí, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich, v Evropě nebo v Severní Americe, bude považován za útok proti každé z nich, a v důsledku toho smluvní strany souhlasí, že v případě podobného ozbrojeného útoku každá smluvní strana, v souladu s uplatněním práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu podle ustanovení článkku 51 Charty Organizace spojených národů, poskytne okamžitou pomoc napadené smluvní straně nebo napadeným smluvním stranám, individuálně a ve shodě s ostatními smluvními stranami, způsobem, který uzná za nutný, včetně použití ozbrojené síly, pro obnovení a udržení bezpečnosti Severoatlantické oblasti. Každý ozbrojený útok a veškerá přijatá opatření musí být okamžitě hlášeny Radě bezpečnosti OSN. Tato opatření musí být odvolána v okamžiku, kdy Rada bezpečnosti OSN přijme opatření, nezbytná pro obnovení a udržení mezinárodního míru a bezpečnosti.
...nahoru...