NATO, Izrael a mír na Blízkém východě
Přesné zacílení: Až do letošního roku byla izraelským ozbrojeným silám umožněna účast na vojenských cvičeních některých členských zemím jako Turecka a USA, ale ne však na cvičeních v rámci celé Aliance. ( © Reuters)
Martin van Creveld představuje izraelský pohled na vztahy Izrael-NATO a zvažuje vyhlídky na mír na Blízkém východě z historického hlediska.
Jak se Izraelci dívají na NATO a jakou roli může Aliance hrát při řešení tamnějšího konfliktu? K zodpovězení této otázky je třeba uvést skutečnost, že izraelští představitelé ministerstva zahraničních věcí a obrany nemají mezinárodní organizace příliš v lásce. Důvody jsou evidentní. Po dlouhý čas svých dějin byl Izrael poloviční pária, vyděděnec. Počet arabských států (14) a počet muslimských států (několik desítek) znamená, že kdykoliv se koná jakékoliv mezinárodní setkání, Izrael se nachází izolován.

Vztahy Izraele s OSN, nejdůležitější mezinárodní organizací, jsou velmi dobrou ilustrací této situace. Právo existence židovského státu bylo potvrzeno Valným shromázděním OSN v listopadu roku 1947, které schválilo rozdělení Palestiny dvoutřetinovou většinou. Později, když se členská základna OSN rozšířovala a studená válka přinutila obě supervelmoci bojovat o přízeň nových členských států, situace se změnila. Žádná jiná země nebyla tak často kritizována ze strany Valného shromázdění či Rady bezpečnosti OSN jako Izrael. USA často ochránily Izrael od přísnějších sankcí. Izrael také dosud nebyl schopen si zajistit místo v Radě bezpečnosti OSN.

Vztahy Izraele s NATO se při zběžném pohledu již jeví jako lepší. NATO bylo založeno jen rok po vzniku státu Izrael, bylo vytvořeno křesťanskými státy, s výjimkou Turecka, které přistoupilo v roce 1952. Členské státy Aliance neměly zásadní námitky proti existenci židovského státu a většina z nich hlasovala ve prospěch jeho zřízení. Navíc jsou vlastní hodnoty Izraele založeny na liberalismu – i když v počátcích se silnými socialistickými tendencemi – a demokracii. Během studené války zaujal Izrael prozápadní postoj, a to částečně z uvedených demokratických principů, částečně proto, že tehdejší předseda vlády David Ben-Gurion měl obavy z toho, že v případě další světové války by se Izrael mohl ocitnout izolován. To však nebylo samozřejmě zadarmo. Čím více zaujímal Izrael prozápadni pozice, tím více byly jeho vztahy s Východem problematické.

Během padesátých let se mnoho Izraelců cítilo ve velkém nebezpečí z důvodu neprodyšného obklopení arabským světem. Izrael hledal spojence a uvítal by přijetí za řádného člena NATO nebo alespoň přidružené členství. Karikatura v největším izraelském deníku Ma'ariv ilustrovala velmi dobře tuto tužbu. Zobrazovala dlouhou ruku s nápisem "NATO" na paži, která se natahuje přes Středozemní moře a vytahuje zub ve tvaru Izraele z Blízkého východu, kterému dal karikaturista tvar lidského obličeje. K vstupu Izraele do Aliance však nedošlo.

Vztahy s jednotlivými spojenci

Během padesátých a na počátku let šedesátých se vůdčí člen NATO, Spojené státy americké, obávaly, že podporou Izraele vženou arabské státy do náruče Sovětského svazu. Z toho důvodu nejenže zavrhly možnost přistoupení Izraele k Alianci, ale přijaly téměř proti-izraelskou politickou linii. Zaprvé USA odmítly izraelské armádě prodat zbraně a tento zákaz platil i po tzv. "českém nákupu zbraní" v roce 1955, který narušil vojenskou rovnováhu Blízkého východu, a trval až do období vlády J.F. Kennedyho. Zadruhé, zasláním ultimáta předsedovi vlády Izraele, Davidovi Ben-Gurionovi, prezident Dwight D. Eisenhower a předseda rady ministrů SSSR Nikita Chruščov nutili Izrael navrátit Sinajský poloostrov, krátce po jeho okupaci izraelským vojskem v roce 1956. Kromě toho se Washington snažil všemi silami zastavit rodící se izraelský jaderný program, a to uveřejněním leteckých snímků budovaných zařízení v The New York Times, které byly pořízeny špionážním letadlem U-2. Prezident John F. Kennedy zaslal později několik varovných nót Ben-Gurionovi, které přispěly k přinucení Izraele stáhnout své ozbrojené síly.

Vztahy Izraele s NATO by se měly podstatně zlepšit.
Izraeli se přesto podařilo udržovat normální diplomatické styky téměř se všemi členskými státy NATO, od roku 1965 i s Německem, tehdejší NSR. S Francii udržoval Izrael mimořádné vztahy od roku 1955 až do poloviny šedesátých let, které využil zejména k nákupu zbraní, v té době nutných k přežití. Tyto vztahy byly vybudovány mezi Izraelem a jednotlivými spojeneckými státy, a ne mezi Izraelem a Aliancí. Z pohledu dříve Paříže a později Bruselu ležel Izrael velmi daleko od té části světa, kterou má NATO povinnost bránit. Země neměla silnou armádu, důležité nerostné zdroje, ani vitální geografickou polohu. Izrael nebyl mimořádně důležitý. Ze strany Izraele, NATO nebylo rovněž důležité. To se zvláště projevilo v létě roku 1956. Při přípravách operace na Sinaji, Shimon Peres, tenkrát ve stáří 33 let a ve funkci generálního ředitele na Ministerstvu obrany, poskytl generálnímu štábu podrobný briefing týkající se názoru vysokých kruhů evropské politiky na Izrael. V záznamech z tohoto zasedání není ani nejmenší zmínka o NATO.

Když se francouzsko-izraelské vztahy v šedesátých letech zhoršily, USA za vlády prezidenta Lyndona B. Johnsona, se snažily s Izraelem sblížit. Začaly prodejem zbraní – zpočátku protiletecké řízené střely, poté tanky a nakonec stíhací letouny. Po arabsko-izraelské válce v červnu 1967 se vztahy mocně rozrůstají a Izrael se stává chráněncem USA. NATO mělo pouze okrajovou roli. Ve skutečnosti se mohlo vše odehrávat jiným směrem. Existence Izraele je garantována podporou ze strany USA. S tímto vědomím dospěly ostatní členské státy Aliance možná k závěru, že jejich morální povinnosti vůči Izraeli, vyplývající z holocaustu, již neplatí. Nechaly na Washingtonu, aby odpálil izraelský míček na arabskou stranu kurtu. Došly rovněž k přesvědčení, že mohou nyní volně rozvíjet své styky s arabským světem a prodávat tamnějším státům zbraně za naftodolary.

Během války Yom Kippur v roce 1973 vyslaly USA své letouny k logistické podpoře Izraele, do boje na život a na smrt. Paradoxně, všechny státy NATO, s výjimkou Portugalska, odmítly na svých základnách doplňovat palivo americkým letadlům. V roce 1982 podepsaly USA s Izraelem "memorandum strategické dohody" a zřídily v Izraeli základny. NATO nereagovalo. V roce 1991, USA a Německo, ale ne NATO jako organizace, pomáhaly Izraeli při obraně před iráckými řízenými střelami. Až do letošního roku byla izraelským ozbrojeným silám umožněna účast na vojenských cvičeních některých členských zemím jako Turecka a USA, ale ne však na cvičeních v rámci celé Aliance. Izrael odplácel stejnou mincí a často jednal s Alianci s despektem a pohrdáním; odmítl například vyslat své důstojníky, přes opakovaná pozvání, ke studiu do Vojenské akademie NATO v Římě.

Vývoj od konce studené války

Do konce studené války měla Aliance chránit “Západ" před sovětským napadením, avšak odmítala začlenit Izrael do sféry "Západu". Rozpad Sovětského svazu ukončil toto poslání, a Izrael se ještě měně zajímal o to, zda mu NATO může něco nabídnout. Dalším důvodem byla skutečnost, že Izrael měl v té době již své vlastní schopné ozbrojené síly na stejné úrovni jako ostatní členské státy, s výjimkou USA. Při vzájemném porovnání vojenského materiálu a stavu rezervního potenciálu, jak například uvádí věstník Vojenská bilance, izraelští armádní plánovači skutečně nevidí způsob, jakým by mohla většina států NATO pomoci Izraeli v případě další krize, podobné v době konfliktu v roce 1973.

Zatímco vztahy Izraele s dlouholetými členy NATO zůstávají nadále komplikované, vztahy s některými novými členskými státy střední a východní Evropy, které přistoupily do Aliance v devadesátých letech, jsou naopak dobré. Mnoho z těchto zemí má dlouholetou antisemitskou minulost, která za dvě poslední desetiletí studené války (všechny, s výjimkou Rumunska, přerušily i diplomatické vztahy s Izraelem) nevymizela. Dnes většina vlád států střední a východní Evropy konstatovala, že cesta do Washingtonu vede přes Jeruzalém – idea, která je sama založena na antisemitských stereotypech, avšak Budapešti, Praze, Varšavě a ostatním hlavním městům pomohla do vyšších sfér. Kromě toho, během sedmdesátých a osmdesátých let vybudoval Izrael silný a moderní zbrojařský průmysl, který může novým členům Aliance hodně nabídnout, a na rozdíl od jiných států, bez jakýchkoliv politických podmínek.

Mnoho Izraelců je skeptických co se týká misí Aliance. Tato skutečnost se projevila na jaře roku 1999, kdy Aliance zahájila vzdušnou operaci proti Srbsku v rámci krize v Kosovu. Na tomto místě není vhodné hodnotit operaci spojeneckých sil. Lze pouze uvést fakt, že názory mnoha Izraelců, včetně tehdejšího ministra zahraničních věcí Ariela Sharona, který publikoval článek na toto téma, představovaly jejich percepci událostí v bývalé Jugoslávii za druhé světově války. Výsledkem bylo, že Izraelci nepodporovali intervenci NATO a sympatizovali se srbským obyvatelstvem. Když na podzim roku 2000 nastala druhá palestinská intifada a způsobila mnoho obětí, někteří šli ještě dále. Ptali se, co se stane, až jednoho dne budou rovněž oni donuceni sejmout rukavice a terorismus zlikvidovat navždy. Nepokusí se NATO s nimi jednat jako se Srby?

Od zahájení Středozemního dialogu v roce 1994 je Izrael jeho řádným členem. V roce 2001 byl prvním účastnickým státem, který podepsal s NATO smlouvu o bezpečnosti, která tvoří rámec ochrany utajovaných informací. Navíc lze od minulého roku konstatovat podstatné zlepšení atmosféry při vzájemných setkáních. Izrael se zúčastnil prvního zasedání Středozemního dialogu na úrovni ministrů zahraničních věcí, které se konalo v prosinci roku 2004. Generální tajemník NATO, Jaap de Hoop Scheffer, navštívil Izrael v únoru letošního roku. První společné cvičení námořních sil NATO-Izrael proběhlo v březnu v izraelských vodách. V květnu byl Izrael rovněž přijat do Parlamentního shromáždění NATO. V červnu se izraelská armáda zúčastnila cvičení NATO ve Středozemním moři a na Ukrajině.

Přes tento příznivý vývoj byly vztahy mezi Izraelem a NATO, na rozdíl od vztahů mezi Izraelem a mnoha důležitými členskými státy, charakterizovány nevšímavostí a nedůvěrou. Na jedné straně Izrael, s ohledem na zkušenosti s mírovými sbory NATO v Libanonu (kde poskytovaly ochranu zejména příslušníkům Hezbollah), zůstává rozhodně proti jakémukoliv rozmístění sil NATO na okupovaném západní břehu Jordánu. Na druhé straně, generální tajemník NATO, De Hoop Scheffer, během své návštěvy v Izraeli kladl důraz na to, aby celému světu oznámil, že členství Izraele v NATO není o nic více aktuální než bylo před padesáti lety, kdy tato myšlenka byla poprvé veřejně formulována. Je evidentní, že v dohledné době musí nastat fundamentální změny na obou stranách. Do té doby, vše co bude podniknuto, zůstane principiálně symbolické.
...nahoru...