Rostoucí naděje
Pomoc iráckému obyvatelstvu: NATO řídí výcvikové středisko pro vedoucí kádry bezpečnostních a obranných složek, které se nachází na předměstí Bagdádu. ( © SHAPE)
Carlo Masala podrobuje analýze vývoj politických koncepcí NATO ve vztahu ke státům oblasti Středozemního moře a Blízkého východu.
Již od počátku své existence je NATO orientováno na oblast Středozemního moře. Avšak teprve v nedávné minulosti začala Aliance věnovat pozornost a prostředky zařazení Středozemí mezi prioritní oblasti své činnosti. V průběhu tohoto procesu NATO zvýšilo vyhlídky stran své budoucí role na Blízkém východě, včetně úvah o budoucích posláních při stabilizaci Iráku a dokonce při mírovém řešení izraelsko-palestinského konfliktu, které může být velmi obtížné.

Vztahy NATO se Středozemím lze rozdělit do tří fází. První fáze začala ratifikací Washingtonské smlouvy, ve které článek 6 Zakládajícího aktu NATO zahrnoval “francouzský department Alžírsko” do oblasti působnosti Severoatlantické smlouvy. Druhý dodatek k Washingtonské smlouvě z ledna 1963 ruší tento článek s odvoláním na nezávislost Alžírska. V této době však dvě další země středomořské oblasti, Řecko a Turecko, které přistoupily k NATO v roce 1952, byly již řádnými spojenci.

Druhá fáze zahrnovala období od dekolonizace do konce studené války, kdy Středozemí bylo považováno za“Jižní křídlo” NATO.

Pád berlínské zdi, rozpad Varšavské smlouvy a Sovětského svazu transformovaly geopolitickou strukturu euroatlantické oblasti a staly se předzvěstí třetí fáze vztahů NATO a Středozemí. Zatímco Evropa nastoupila cestu jednoty a integrace, Středozemí bylo stoupající měrou oblastí potenciálních konfliktů v důsledku růstu islámského extremismu v severní Africe a na Blízkém východu, proliferace zbraní hromadného ničení a rostoucích demografických tlaků. V uplynulých patnácti letech se třetí fáze rozvinula takovým způsobem, že politická koncepce NATO pro Středozemí je dnes možno rozdělit na tři hlavní pilíře: Středozemní dialog, Istanbulská iniciativa ke spolupráci a nasazení Aliance v Iráku.

Středozemní dialog

Na konci osmdesátých let a začátkem let devadesátých se představitelé Francie, Itálie a Španělska snažili podporovat středozemní spolupráci na regionální úrovni v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci ve Středozemí a Západní středozemní skupiny. Tyto iniciativy však neuspěly, i když vznikly následkem občanské války v Alžírsku a mezinárodních sankcí proti Libyi.

Ve stejné době, konsenzus vzniklý mezi spojenci vázal úzce stabilitu a bezpečnost v Evropě na stabilitu a bezpečnost ve Středozemí. Z toho vzešlo usnesení NATO z února 1995 “iniciovat přímý dialog se středozemními nečlenskými státy Aliance”. Na základě konzultací se zeměmi středozemní oblasti přijaly Egypt, Izrael, Maroko, Mauretánie a Tunis pozvání stát se členy Středozemního dialogu.

Původní postup aplikovaný ve Středozemním dialogu může být charakterizován jako “reaktivní” a “graduální”. “Reaktivní” v tom smyslu, že hlavním cílem NATO je rozptýlit nedůvěru týkající se účelu Dialogu a prosadit lepší porozumění mezi státy Aliance a Středozemního dialogu. “Graduální” v tom smyslu, že Dialog je koncipován jako vstupní brána ke stanovení a rozvoji oblastí vzájemné spolupráce.

Od svého založení Středozemní dialog trvale rozšiřuje svoji členskou základnu, zdokonaluje činnost a vylepšuje agendu. Počet členských států vzrostl z pěti na sedm po přistoupení Jordánska v listopadu 1995 a Alžírska v únoru 2000. Na madridském summitu NATO v roce 1997 byla založena Skupina pro spolupráci se Středozemím, která spojila zástupce spojenců se svými kolegy ze Středozemního dialogu v rámci politických diskusí, jednak v bilaterální struktuře – NATO plus jeden stát Dialogu, jednak v mnohonárodní struktuře - NATO plus všechny státy Dialogu.

V roce 1997 bylo rovněž rozhodnuto o pravidelné přípravě ročního pracovního programu zahrnujícího nejrůznější aktivity počínaje spoluprácí na vojenské úrovni, přes civilní nouzové plánování, až k řízení krizových situací a odstraňování následků katastrof. V roce 2002, ministři zahraničních věcí NATO rozhodli modernizovat praktickou a politickou dimenzi Dialogu zařazením nových aktivit do programu, jako jsou konzultace v rámci bezpečnostní problematiky společného zájmu, zvláště v oblasti terorismu. Na istanbulském summitu v roce 2004 vyzvala Aliance k povýšení Středozemního dialogu na skutečné partnerství. Na základě této výzvy se v prosinci stejného roku konalo v Bruselu první společné zasedání NATO a všech členských států Dialogu na úrovni ministrů zahraničních věcí, které zdůraznilo význam trvání programu spolupráce pro spojence a státy středozemní oblasti.

Přechod Středozemního dialogu ze skromného fóra pro dialog v otázkách bezpečnostní spolupráce na skutečné partnerství je výzvou pro další středozemní státy. Například představitelé Státu Palestina vyjádřili zájem o přistoupení k Dialogu.

Istanbulská iniciativa ke spolupráci

Druhým pilířem NATO ve Středozemí je Istanbulská iniciativa ke spolupráci (ICI), která byla zahájena na istanbulském summitu v roce 2004. Cílem této Iniciativy je vytvořit kooperační vztahy se zeměmi rozšířeného Blízkém východu, zvláště s jednotlivými členy Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC). Z všeobecného hlediska je Istanbulská iniciativa ke spolupráci založena na logických principech Středozemního dialogu se zaměřením na oblasti společného zájmu, jako jsou spolupráce v boji proti terorismu, reorganizace obrany a společný výcvik.

Stabilita a bezpečnost v Evropě jsou úzce spojeny se stabilitou a bezpečností ve Středozemí.
Klíčovými principy ICI, ke které dodnes přistoupily Bahrajn, Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty, jsou spoluvlastnictví, pružnost a komplementárnost. Spoluvlastnictví znamená, že ICI je dvousměrná ulice a musí být udržována oběma stranami. NATO si nepřeje svým partnerům ICI cokoliv nařizovat, avšak chce slyšet jejich představy a koncepce a znát jejich potřeby pro stanovení oblastí kooperace. Iniciativa je dostatečně pružná k tomu, aby umožnila zajištění požadavků a zájmů všech partnerů. Kromě toho, NATO se angažuje pouze v těch doménách, které mohou zvýšit úroveň celého regionu a nemá v úmyslu duplikovat iniciativy nebo konkurovat akcím, jenž jsou zajišťovány jinými aktéry, jako G8 nebo Evropská unie.

V praxi, ICI nabízí přesně připravené nabídky kooperačních aktivit pro zúčastněné státy, které pokrývají širokou paletu různých oblastí, jako odborné poradenství při reorganizaci obranných systémů, při přípravě rozpočtu národní obrany a budování vztahů civilních a vojenských orgánů. Speciální orientace existuje na poli spolupráce v boji proti terorismu, při sdílení zpravodajských informací, při zajišťování hraniční bezpečnosti a na úseku proliferace zbraní hromadného ničení a jejich nosičů.

Za předpokladu budoucích směrů této iniciativy se pro NATO a jeho partnery zatím jeví současně tři alternativy. První může být nazývána jako strategie “taktní spolupráce”. Tato alternativa bude klást důraz především na “mírnou” bezpečnost, což je propojení informačních sítí a vytvoření “husté webové pavučiny společného úsilí”. Tato strategie se zaměří na budování důvěry a zavede případně několik předběžných politických podmínek, požadavků nebo žádoucích definitivních předpokladů pro členství v ICI. V rámci této pružné koncepce budou členové ICI povzbuzováni ke kombinaci svých aktivit jak nejčastěji bude možné (ve skupinách nejméně dvou a více států). Toto je současný přístup v rámci této Iniciativy.

Druhá alternativa může být nazývána jako strategie “odměřené spolupráce”, kde se NATO bude snažit rozvíjet institucionální vazby se státy GCC a zvláště angažovat členské země GCC v určitých oblastech spolupráce. Tento přístup není zatím na programu.

Třetí alternativa může být nazývána jako strategie “další státy mimo”. Tato alternativa se bude snažit přivést do ICI co nejvíce států tohoto regionu a rozvíjet kooperativní iniciativy a aktivity se všemi společně. Tato koncepce pomůže zajistit účast a spoluvlastnictví ICI jejími členskými státy. Navíc, dlouhodobě může vést k vytvoření regionálního bezpečnostního fóra, v podobném rámci jako je organizován ASEAN, bezpečnostní fórum v jihovýchodní Asii, které zahrnuje regionální i mimoregionální aktéry.

Irák a dále

Třetím pilířem NATO ve Středozemí je nasazení Aliance v Iráku. I když byly rozpory mezi spojenci stran intervence v Iráku tak velké, že dokonce velvyslanec USA v NATO, Nicholas Burns, je popsal jako “téměř konec Aliance”, realismus a pragmatismus nakonec rychle zvítězily. Bez ohledu na jejich různé názory před invazí vedenou armádou USA mají dnes všichni spojenci zájem na vytvoření stabilního a demokratického Iráku a na převzetí větší odpovědnosti za vlastní bezpečnost Iráku ze strany svých vlastních bezpečnostních sil. Během istanbulského summitu se spojenci zavázali v tomto směru Iráku pomáhat při přípravě svých vlastních bezpečnostních sil.

V odpovědi na požadavek irácké vlády zřídilo NATO v Iráku Misi pro odborný výcvik a v současné době probíhá příprava ve výcvikovém středisku pro vyšší bezpečnostní a armádní kádry a důstojníky na předměstí Bagdádu. Aliance rovněž pomáhá koordinovat nabídky vybavení a odborné přípravy ze strany jednotlivých členských a partnerských států. Kromě toho, mimo tento výcvik v zemi, NATO připravuje střední a vyšší důstojníky irácké armády v různých školících centrech NATO, jako například ve Vojenské akademii v Římě.

Po celém Iráku však NATO nemá jen stabilizující roli, ale poskytuje například asistenci Polsku v oblasti zpravodajství, logistiky, koordinace přesunů, sestavování nových sil a bezpečnosti komunikace. Na základě této asistence bylo Polsko v září 2003 schopno převzít velení sektoru Mnohonárodní divize Střed-Jih, ve kterém operují síly spojeneckých a partnerských zemí.

Dodnes jsou všechny aktivity NATO ve Středozemním regionu velmi skromné a především obezřetné. Aliance se snaží opatrně zacházet s citlivou středozemní mentalitou a nepostupovat za cenu určitých rizik. Současně však NATO získává regionální zkušenosti a investuje do nezbytných vztahů, které mohou, časem, umožnit Alianci stát se vlivnějším místním aktérem. Zatímco opatrnost, kterou NATO projevuje je do jisté míry odrazem reálné situace, mnoho regionálních bezpečnostních problémů, jako stabilizace Iráku a řešení izraelsko-palestinského konfliktu vyžadují více proaktivní postup.

Ačkoliv izraelsko-palestinský konflikt není normálně na programu Aliance, a Aliance není přímým účastníkem mírového procesu na Blízkém východě, role NATO při řešení tohoto dlouhodobého konfliktu již byla diskutována v různých politických i akademických kruzích. Známí političtí analysté a pozorovatelé již navrhli rozšíření bezpečnostních záruk NATO na Izrael a mírové poslání Aliance ve sporu mezi suveréním Státem Palestina a Izraelem.

I když upevnění vazeb mezi Izraelem a NATO je vhodnější v rámci Středozemního dialogu, představitelé Aliance dali opakovaně na vědomí tři předběžné podmínky, které musí být splněny dříve než NATO zváží svoji aktivnější roli v izraelsko-palestinském konfliktu: stabilní a trvalá mírová smlouva mezi oběma stranami; dohoda mezi Izraelem a Palestinou o roli NATO; a mandát OSN pro operaci NATO. V případě, že tyto předběžné podmínky budou splněny, naděje na mír bude tak velká, že Aliance nebude mít jinou volbu a přijetí tohoto poslání otevře novou kapitolu dějin NATO.
...nahoru...