Go to Nato homepage
Go to Nato Review homepage
      Aktuální vydání: Podzim 2005 Minulá vydání   |  Jazyk
Prejdete na domovskou stránku NATO
 Obsah
 Předmluva
 Resumé
 Debata
 Interview
 Pohled do
 minulosti
 Naše kronika
 Analýza
 Statistika
 Přispěvatelé
 Bibliografie
 Odkazy
 Příští vydání
Prejdete na domovskou stránku NATO Review Kontakt na editora / Predplatné Verze pro vytištení

Poslat clánek príteli

Pohled do minulosti

Překročit Rubikon

Ryan C.Hendrickson přemýšlí nad řetězem událostí, které vedly k operaci „Rozvážná síla“ (Deliberate Force), první letecké operaci NATO v Bosně a Hercegovině, a jejím významem s odstupem deseti let.


Hlášení o průběhu mise: Admirál Leighton W.Smith,
velitel spojeneckých sil v jižní Evropě, poskytuje
aktuální informace o operaci „Rozvážná síla“, první
letecké operaci NATO. (© AFSOUTH)

V ranních hodinách 30.srpna 1995 zahájily letecké síly NATO sérii úderů na vybrané cílé v Bosně a Hercegovině obsazené srbskou armádou. Tento útok zahájil operaci „Rozvážná síla“, první leteckou operaci NATO, která nejen trvala dva a půl týdne a silně narušila týlové spoje Bosenských Srbů, ale rovněž ukončila debatu na téma “intervence Aliance mimo vlastní oblast působnosti“ dominující spojenecké rozhovory o úloze NATO od konce studené války.

Ačkoliv operace „Rozvážná síla“ byla v počátku extrémně kontroverzní, po deseti letech je jasné, že celá tato operace, za rozvážného použití letecké síly, byla důležitá z toho důvodu, aby válka v Bosně byla skončena s rozsáhlými politickými důsledky a výhodami pro Bosnu a Hercegovinu. Tato operace, ačkoliv později zastíněna operací „Spojenecká síla“ (Alied Force), mnohem delší leteckou operací Aliance v Kosovu v roce 1999, přispěla daleko více k transformaci NATO po studené válce, než kterákoliv jiná akce.

Navzdory důležitosti, jež Bosna a Hercegovina pro NATO představovala, se Aliance jen velmi pomalu připojovala k mezinárodnímu úsilí za ukončeni boje na území bývalé Jugoslávie. Když v roce 1991 konflikt vypukl, bylo to nejprve Evropské společenství a poté OSN, kdo se ujaly hledání možností spor ukončit a znovu nastolit mír a stabilitu. V té době Spojené státy vedly koalici přijatou usnesením OSN, která měla vyhnat Saddáma Husseina z Kuvajtu, a ve světě panoval velký optimismus stran schopností OSN nastolit „nový světový řád”.

Bosenská válka znamenala pro OSN a všechny mezinárodní organizace, které se angažovaly v ukončení konfliktu, mimořádně tvrdé vystřízlivění. Ochranné síly OSN (UNPROFOR), které nakonec představovaly 38 000 příslušníků, měly za úkol poskytnout humanitární pomoc osobám v nouzi a vytyčit „bezpečné oblasti“, ve kterých budou civilisté mimo nebezpečí. Čekalo se od nich, že budou politicky neutrální, neboť nebyly mandátovány k prosazování jakéhokoliv konkrétního řešení sporu, jelikož žádné řešení nebylo schváleno. Úsloví výstižně popisující krizovou situaci UNPROFOR v té době pravilo, že modré barety OSN jsou „ochránci míru bez míru na ochranu“.

Zatímco UNPROFOR se potýkal s dosažením svých cílů, samotné NATO se snažilo vyrovnat s koncem studené války. Na římské vrcholné schůzce v roce 1991 se představitelé NATO a šéfové vlád jednotlivých členských států shodli na novém Strategickém konceptu, který spojeneckým silám umožní nasazení i mimo rámec kolektivní obrany a vést nové bezpečnostní mise, včetně akcí spojených s udržováním míru, prevencí před konflikty a řízením krizových situací. Takto NATO v roce 1994 a v první polovině roku 1995 nasadilo jednotky v průběhu několika útoků na vojenské cíle Bosenských Srbů jako reakce na porušování rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Pod vojenským vedením vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě, generála George Joulwana, pomáhala Aliance rovněž dohlížet na embargo OSN na dovoz zbraní po celém území bývalé Jugoslávie a na hospodářské sankce proti Srbsku a Černé hoře.

Počáteční útoky NATO v Bosně a Hercegovině nezměnily politickou realitu a inspirovaly mnohé analysty k otázce, jaký má Aliance význam pro bezpečnostní prostředí v období po ukončení studené války. Pro mnohé byla role NATO na Balkáně mimořádně znepokojující vzhledem k rozsahu humanitárního utrpení odehrávajícího se na vlastně na „zápraží NATO”. Stoupenci NATO a zvláště jeho nepřátelé často připomínali, že pokud Aliance nechce „opustit své vlastní území působnosti“, bude muset „celou Alianci rozpustit”.

Mezinárodní média po celou dobu konfliktu podávala průběžné informace a s nimi rostla nespokojenost s neucelenou a nepřiměřenou reakcí mezinárodního společenství. I když většina příslušníků UNPROFOR si zaslouží uznání za svoji vzornou práci, 167 z nich přišlo v průběhu mise o život. Nezpůsobilost vedení UNPROFOR zredukovat sílu konfliktu umožnila Bosenským Srbům celou misi OSN zesměšnit. Generální tajemník NATO Willy Claes, i jeho předchůdce Manfred Wörner, byli kritizováni za neschopnost OSN ukončit krizi a ujmout se důležitější úlohy v celém konfliktu. Přesto byli spojenci v průběhu roku 1994 a v první polovině roku 1995 neschopni najít nezbytný politický konsenzus nutný pro tvrdší přístup a nadále diskutovali o nejvhodnějším řešení celé operace.

Netečnost NATO byla z části zrcadlem složení jednotek UNPROFOR. Mnoho spojenců, zvláště Kanady, Francie a Velké Británie, vyslalo své vlastní mírové útvary a obávalo se, že tvrdší přístup k Bosenským Srbům by měl za následek prudkou reakci vůči jejich vlastním ozbrojeným silám. Mezitím, USA, které do Bosny nevyslaly své jednotky, prosazovaly politickou koncepci tzv. „přerušení a úderu“ - přerušení embarga na zbraně po celém území, které penalizovalo zejména Bosenské muslimy, a útok na cíle Bosenských Srbů ze vzduchu.

Diplomatický tlak USA na změnu zůstal opatrný. Smrt 18 příslušníků amerických speciálních jednotek, nalákaných do připravené léčky, v říjnu 1993 v Mogadishu, v Somálsku měla velmi špatný dopad na politická rozhodnutí; tato událost také definitivně ukončila Mírovou misi OSN v Somálsku. Vysocí američtí důstojníci a pentagonští plánovači se nehodlali zaplést do další nedostatečně plánované akce s možnými ztrátami na životech v situaci, kdy nejsou přímo ohrožovány národní bezpečnostní zájmy. Analytici z CIA navíc odhadovali, že k nastolení míru bude třeba několik tisíc příslušníků pěchoty.

Zvrat nastal po masakru v Srebrenici v polovině července 1995. Zde došlo k největšímu zvěrstvu po rozpadu Jugoslávie, kterému padlo za oběť téměř 8 000 bosenských muslimských mužů a chlapců. Celý svět byl hluboce šokován a tento čin podnítil Washington k nasazení nového kursu v rámci NATO. A byl to právě poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Billa Clintona v Bílém domě, Antony Lake, kdo podle knihy Ivo Daaldera "Dosažení daytonské smlouvy: vývoj americké bosenské politiky ("Getting to Dayton: The Making of America’s Bosnia Policy" - Brookings Institution Press, 2000) dlouhou dobu zastával tvrdší přístup, a kdo vedl nátlak na Alianci novým směrem.

Spojené státy nebyly jedinou zemí, která vyžadovala nový, tvrdší přístup spojeneckých sil v Bosně. Poměr k Bosenským Srbům se přitvrdil již před masakrem v Srebrenici, zvláště po únosech četných příslušníků mírových jednotek OSN, zvláště Francouzů, a jejich držení jako rukojmí v květnu 1995. V té době i francouzský prezident Jacques Chirac nešetřil slovy o nutnosti nové radikální a více intervencionistické politiky.

Jedna z hlavních strategických změn, zavedená počátkem srpna 1995, spočívala v přehodnocení systému „dvojího mandátu“, který byl zaveden v roce 1993 pro řízení rozmisťování ozbrojených sil NATO. Tento systém vyžadoval, aby vojenské operace NATO byly schváleny odpovědnými představiteli NATO a OSN. Do srpna 1995 byl tímto mandátem v rámci OSN pověřen Yasushi Akashi, zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN pro Jugoslávii. Po masakru ve Srebenici byl Akashiho mandát předán vojenskému veliteli UNPROFOR, francouzskému generálovi Bernardu Janvierovi. Mandátem NATO byl pověřen admirál Leighton W. Smith, velitel spojeneckých sil pro jižní Evropu v Neapoli.

Rozvážné použití letecké síly bylo důležité k tomu, aby válka v Bosně byla ukončena.
Událost, která vyprovokovala operaci „Rozvážná síla“ se odehrála dne 28.srpna 1995, kdy na tržiště v Sarajevu dopadl srbský minometný granát a zanechal za sebou 38 mrtvých civilistů a dalších 85 zraněných. Za tehdejší nepřítomnosti generála Janviera převzal pověření britský generálporučík Rupert Smith ve spolupráci s admirálem Smithem s poukázáním na fakt, že Bosenští Srbové opět porušili rezoluci Rady bezpečnosti OSN, a že tentokrát NATO přistoupí k odvetě.

Operace „Rozvážná síla“ byla zahájena okamžitě poté, co území Bosenských Srbů opustily poslední jednotky UNPROFOR. Bombardování bylo nakrátko přerušeno z důvodu příměří, které 1.září dohodl generál Janvier, ale pokračovalo znovu od ranních hodin 5.září. Téměř všech tehdejších 16 spojenců NATO určitým způsobem přispělo k operaci, která čítala 3 515 vzletů a shození 1026 pum na 338 jednotlivých cílů. Na straně NATO nebyly žádné ztráty, ačkoliv hned první den operace byl sestřelen francouzský stihací letoun Mirage 200K a posádka zajata Bosenskými Srby.

Mezi mnohými politiky zapojenými do této operace hrál mimořádně důležitou úlohu generální tajemník NATO, Willy Claes, zvláště v zákulisí. Ačkoliv Claesovy osobní politické problémy v Belgii zastínily jeho zásluhy a přinutily ho opustit NATO po méně než roku a půl působení v úřadu, zasloužil se o úspěšné ukončení celé operace „Rozvážná síla“.

V průběhu svého krátkého funkčního období jako generální tajemník se Claes projevil jako odhodlaný vůdce, který byl schopen protáhnout zasedání Severoatlantické rady na několik hodin, dokud nebyl dosažen konsenzus, zvláště v období příprav na operaci „Rozvážná síla“. Podle popisu Richarda Holbrooka v knize "Před koncem války" ("To End A War" - Random House, 1998) podporoval Claes aktivně generálporučíka Smithe a admirála Smithe v momentu převzetí mandátu, čímž umožnil, aby letecký útok byl uskutečněn bez další diskuse ze strany spojenců. Když generál Janvier dohodl s vojenskými veliteli Bosenských Srbů dočasné příměří, Claes vyvinul na něj a další důstojníky OSN a Severoatlantickou radu značný diplomatický nátlak za účelem pokračování leteckých útoků poukazujíce na fakt, že NATO musí ukázat pevné odhodlání změnit svůj postoj.Claesovy vztahy s generálem Joulwanem přispěly rovněž důležitým způsobem k úspěchu letecké operace. Ve chvíli, kdy generál Joulwan žádal o politickou podporu stran použití řízených střel Tomahavk proti vojenským postům Bosenských Srbů v Banja Luce, Claes jeho žádost plně podpořil. Použití Tomahavků v brzkých hodinách dne 10.září vyvolalo určitý kritický ohlas i mezi velvyslanci členských států NATO. Dnes však považují i vojenští analysté tuto akci za významný krok; patří mezi ně i plukovník Robert C.Owen, který ve své publikaci „Rozvážná síla: Případová studie účinné letecké operace“ („Deliberate Force: A Case Study in Effective Air Campaigning“ - Air University Press, 2000) demonstruje odhodlanost NATO a jeho pravděpodobný podíl na definitivním ukončení konfliktu.

V důsledku operace „Rozvážná síla“ bylo pro Bosenské Srby stále těžší udržet území, které obsadili v průběhu prvních měsíců války v Bosně tváří tvář sladěné ofenzívě Chorvatů, Bosenských Chorvatů a Bosenských Muslimů. Výsledkem bylo, že Bosenští Srbové byli mnohem ochotnější vyjednávat od 1.listopadu v Daytonu o ukončení války, než v počátcích konfliktu. Ve skutečnosti operace pomohla budovat cestu k uzavření Mírové smlouvy z Daytonu, která úspěšně obnovila státní struktury v Bosně a Hercegovině, které jsou dosud funkční.

I deset let od uzavření Mírové smlouvy z Daytonu je konflikt Bosny a Hercegoviny stále nevyřešen; mírový proces se musí stát samoudržitelným. V zemi je stále přes 7000 armádních příslušníků, většina byla nasazena po prosinci 2004 pod vedením Evropské unie. Mezinárodní pozorovatelé i nadále hrají intruzivní úlohu v bosenském politickém životě, často jsou jejich stanoviska preferována před názory místních činitelů. Mírové smlouvě z Daytonu se nicméně podařilo ukončit nejkrvavější konflikt od druhé světové války, který má na svědomí více než 100 000 životů. Dohoda rovněž poskytla obyvatelům Bosny a Hercegoviny příležitost znovuvybudovat svoji zemi a připravit lepší budoucnost.

Operace „Rozvážná síla“ rovněž pomohla znovuzískat důvěryhodnost Alianci a širokému mezinárodnímu společenství. V důsledku vojenské intervence v Bosně a Hercegovině se Aliance definitivně dostala za svoji oblast působnosti. Aliance rovněž prokázala, že je schopna jednak kontrolovat úspěšnou mnohonárodní vojenskou operaci, jednak nasadit jednotky v rámci úkolů mimo ustanovení článku 5 Sevceroatlantické smlouvy, tj. mimo povinnosti kolektivní obrany.

Ve smyslu Mírové smlouvy z Daytonu se NATO poprvé zapojilo do operací souvisejících s udržováním míru. NATO velelo 60 000 příslušníkům Implementačních sil (IFOR), které měly za úkol dohlížet na plnění vojenských aspektů smlouvy v praxi a zajišťovat, aby země nezabředla opět do války. Nasazení vojenských sil v Bosně s sebou navíc neslo několik dodatečných výhod, včetně např. integrace 2 000 ruských vojínů, poddůstojníků a důstojníků do struktur vedených NATO. Tento krok, který ještě před pěti lety byl absolutně nemyslitelný, umožnil, aby ruští vojáci sloužili bok po boku se svými kolegy z NATO, a to po dobu následujících sedmi let.

Operace „Rozvážná síla“ byla zároveň předzvěstí mnohem širšího angažování NATO a jeho závazku vůči balkánským státům. V roce 1999 NATO opět použilo, opět s úspěchem, sílu proti ozbrojeným silám Slobodana Miloševiče v rámci 78 denní letecké operace za účelem zastavení etnických čístek v Kosovu. Po této operaci byly sestaveny a nasazeny další vojenské jednotky, tentokrát k dozoru nad zachováváním míru, pod vedením NATO, tzv. Kosovské síly (KFOR) působící v Kosovu dodnes. V roce 2001 intervenovala Aliance také v bývalé jugoslávské republice Makedonii* v rámci preventivní operace, která měla za úkol zabránit další válce a zachovat mír a stabilitu v této oblasti.

I když Alianci trvalo až příliš dlouho, než se spojenci dohodli účinně zakročit v Bosně a Hercegovině, v okamžiku, kdy se Aliance rozhodla k přímé konfrontaci se jí podařilo rychle skoncovat s násilím a rozvinout prostředky pro budování míru. Operace „Rozvážná síla“ inaugurovala novou éru Aliance a pomohla položit základy pro mnohem širší rozsah nasazení sil mimo ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy, než ve kterém se v současné době NATO angažuje, a povýšila NATO nad rámec vlastní kolektivní obrany.


Ryan C.Hendrickson působí jako mimořádný profesor politologie na Eastern Illinois University a je autorem právě vycházející publikace “Diplomacie a válečná koncepce NATO: generální tajemník a vojenská činnost po studené válce” (“Diplomacy and War at NATO: The Secretary General and Military Action After the Cold War”- University of Missouri Press).

...top...