Go to Nato homepage
Go to Nato Review homepage
      Aktuální vydání: Podzim 2005 Minulá vydání   |  Jazyk
Prejdete na domovskou stránku NATO
 Obsah
 Předmluva
 Resumé
 Debata
 Interview
 Pohled do
 minulosti
 Naše kronika
 Analýza
 Statistika
 Přispěvatelé
 Bibliografie
 Odkazy
 Příští vydání
Prejdete na domovskou stránku NATO Review Kontakt na editora / Predplatné Verze pro vytištení

Poslat clánek príteli

Analýza

Rostoucí obtíže

Peter van Ham rozebírá úkoly, se kterými je Aliance konfrontována v souvislosti s její rostoucí celosvětovou úlohou.


Bez ostychu za hranicemi tradiční oblasti působnosti
spojenců: Večná debata na toto téma skončila ve chvíli,
kdy Aliance převzala velení Mezinárodních pomocných
bezpečnostních sil v Afghánistánu (ISAF).
(© MOD Kanada)

Přeplněný politický program NATO má své výhody i nevýhody. Na jedné straně Aliance již není zdržována debatou na téma “působnost mimo naší oblast” ve smyslu upjatého výkladu Severoatlantické smlouvy, která ve své zakládající smlouvě určila přísné limity akcí Aliance mimo Evropu a Severní Ameriku. Na druhé straně se jeví, že všechny oblasti bezpečnosti jsou pod kontrolou NATO.

Od aplikace článku 5 Severoatlantické smlouvy týkající se kolektivní obrany, v den po teroristických útocích na USA 11.09.2001, se z NATO patrně stal - podle slov Christophera Cokera z Ekonomické školy v Londýně - "četník Západu pro celý svět" neboli organizace pomáhající budovat bezpečnější svět a šířit demokracii a globalizaci. Aliance nejenže dnes bez ostychu překračuje hranice spojenců, ale stále více se od ní očekává, že převezme boj s mezinárodním terorismem a boj proti proliferaci zbraní hromadného ničení, bude se podílet na demokratizaci širší oblasti Středního východu, na výcviku iráckých bezpečnostních sil a na podpoře mírové operace Africké unie v Darfuru.

Aliance také přebírá nové povinnosti v oblasti civilního nouzového plánování. Po asijském tsunami, generální tajemník De Hoop Scheffer navrhl, že v případě podobné katastrofy v budoucnosti v euroatlantické oblasti budou nasazeny Síly rychlé reakce (NRF) v rámci pomoci postiženým. Síly rychlé reakce skutečně poskytly důležitou pomoc okamžitě po obrovské katastrofě způsobené hurikánem Katrina v jižních amerických státech Alabama, Louisiana a Mississippi.

Mnoho iniciativ, aktivit a operací v plánu činnosti NATO jasně odráží úsilí Aliance vedoucí k plnění úkolů měnícího se strategického prostředí. Paralelně jsou však rozhodující pro udržování významu Aliance co se týče priorit zahraniční politiky Spojených států. Seznam úkolů NATO rychle roste z velké části proto, že političtí představitelé Spojených států a tvůrci veřejného mínění čím dál více spojují strategickou váhu NATO s jejím podílem na zahraniční politice Spojených států a evropští spojenci pochopili, že NATO může odmítnout výzvy k nasazení do oblasti mimo svoji působnost a přijmout nové úkoly pouze na vlastní riziko.

Američtí analytici a političtí činitelé dlouho namítali, že pokud NATO nepřesune své strategické zaměření na Střední východ a nepřehodnotí svá poslání ve směru nebezpečí proliferace zbraní hromadného ničení a terorismu, vystavuje se riziku stát se bezvýznamným orgánem. Státy jako Francie a Velká Británie stále udržují svou pozici ve Washingtonu, ale menší evropští spojenci jsou si velmi dobře vědomi, že bez NATO je jejich vliv na politiku Spojených států zanedbatelný. Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou jedinou světovou supersilou, ovlivňování Washingtonu bývá nástrojem k utváření směru světových dějin. Evropané potřebují Alianci nabízející funkční politickou platformu pro koncepci kolektivní a soudržné západní strategie. Z tohoto plyne odůvodnění výroku německého kancléře Gerharda Schrödera na únorové Konferenci o bezpečnosti v Mnichově, že NATO "již není jediným místem, kde transatlantičtí partneři diskutují a koordinují strategické koncepce."

Mnohé státy v Evropě se obávají, že častý konfrontační postoj proti Organizaci spojených národů a dalším mezinárodním organizacím bude mít na NATO rovněž vliv. Nelze zapomenout často citovanou poznámku ministra obrany USA Donalda Rumsfelda, že v dnešním světě "mise určuje složení koalice - ne opačně". Pro Evropany je to jasné: jakmile Washington vyzve k novým akcím NATO, cítí se povinni říci ano. Otázkou nyní zůstává, zda má Aliance dostatečnou politickou soudržnost a vojenské prostředky k tomu, aby zvládla tyto požadavky a očekávání.

Transformace NATO

Během méně než jednoho desetiletí se NATO proměnilo z aliance zaměřené na kolektivní obranu v nejzkušenější mírovou a mírudržující sílu na celém světě. Během války v Perském zálivu na začátku devadesátých let stálo NATO pouze na okraji, a s Francii, Velkou Británii a dalšími evropskými spojenci poskytovalo kontingenty koalici vedené Spojenými státy, které vyhnaly iráckou armádu z Kuvajtu. V roce 1995 se však NATO přesunulo do střediska zájmu, a to zahájením vzdušné operace v Bosně a Hercegovině, která znamenala konec tří a půl let bojů; poté vedením sboru 60 000 příslušníků mírových sil, které dohlížely nad implementací vojenských aspektů Mírové smlouvy z Daytonu. Následně NATO rozšířilo svoji úlohu přechodem z mírových úkolů na úkoly související s udržováním míru a budování národních struktur.

V průběhu 90.let se NATO stávalo postupně intervenční složkou v reakci na etnický konflikt v bývalé Jugoslávii. Tváří v tvář humanitární katastrofě zahájila Aliance "humanitární intervenci" za účelem zastavení etnické čístky v Kosovu v roce 1999. V roce 2001 Aliance preventivně zaujala postavení v bývalé jugoslávské republice Makedonie*, aby pomohla neutralizovat vznikající konflikt mezi etnickými albánskými rebely a makedonskou vládou ve Skopje, který hrozil eskalací.

Na washingtonském summitu NATO v roce 1990 se spojenci dohodli na novém Strategickém konceptu, který odrážel změny v bezpečnostním prostředí od konce studené války. Na washingtonském summitu i na summitu v Praze v roce 2002 spojenci inaugurovali vysoce náročné iniciativy - Iniciativu obranných schopností a Pražský závazek ke schopnostem – oba programy v rámci posílení evropských vojenských schopností a zajištění rychlého a plynulého postupu evropských ozbrojených sil v terénu.

Dnes se jeví, že všechny oblasti bezpečnosti jsou pod kontrolou NATO.
Zatímco rychlost transformace NATO od konce studené války byla pozoruhodná, každý krok byl doprovázen intenzivní debatou týkající se nejdůležitějších funkcí NATO. Například během americké předvolební kampaně v roce 2000, Condoleezza Rice, pozdější poradce Bushova volebního týmu, poznamenala, že: "nepotřebujeme nasadit 82.výsadkovou brigádu pro doprovod dětí do mateřských škol" v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Zvláště Kosovská operace vyprovokovala smíšené pocity mezi Američany i Evropany, i když všechna hlavní rozhodnutí byla Severoatlantickou radou jednomyslně přijata.

Během kosovské operace přispěly USA více než 75% příslušníků ozbrojených sil NATO, a proto americká armáda určovala směr i rytmus bojů. Výsledek: evropští spojenci se cítili ignorováni, ale uvědomili si, že mají závažné nedostatky ve sférách jako jsou C4 ISR (velení, vedení, komunikace a výpočetní technika, zpravodajské služby, pozorování a průzkum), munice s vysoce přesným navedením a univerzální bojové prostředky do každé situace. Mnoho Američanů odhalilo v Kosovu limity vedení "války ve výborech"; tato zkušenost zkreslila, právem či neprávem, představy Spojených států o NATO. Kosovská operace poskytla letmý pohled do budoucnosti, neboť Evropané vystupovali především v roli dozorčího orgánu nad zachováváním míru po odchodu armády Spojených států.

Bylo to během vášnivé diskuse týkající se rozdělení úkolů v NATO, kdy dne 11.09.2001 teroristické útoky proti USA otevřely novou strategickou éru. I když Strategický koncept NATO z roku 1999 se pouze velmi stručně zmiňoval o mezinárodním terorismu, "globální válka proti terorismu" se brzy stala hlavním paradigmem bezpečnosti pro všechny spojence. Hned druhý den po tomto útoku evropští spojenci aplikovali, s ještě živými vzpomínkami na Kosovo, článek 5 Severoatlantické smlouvy. Washington si však zvolil invazi proti Al-Káidě a Tálibánu v Afghánistánu, společně s vybranými spojenci spíše než v rámci NATO s odůvodněním, že většina evropských spojeneckých armád nedisponuje schopnostmi pro tento druh operace. Evropské síly se proto rozmístily jako dozorčí orgán nad zachováním míru v době, kdy většina bojových akcí již byla skončena. V srpnu 2003 převzalo NATO, pod mandátem Organizace spojených národů, vedení Mezinárodních pomocných bezpečnostních sil v Kábulu, jako první misi Aliance za hranicí euroatlantické oblasti.

Invaze do Afghánistánu a následné stabilizační operace se těšily podpoře spojenců, neboť vojenské akce byly v obou případech pod mandáty OSN. Situace co se týká Iráku však byla jiná. V měsících před blížící se intervencí a svrhnutím Saddama Husseina nefigurovala otázka Iráku ani na programu Severoatlantické rady. I když snad pochopitelná situace z důvodu diametrálně rozdílných názorů klíčových spojenců však neomlouvá toto opomenutí, které ohrozilo roli NATO jako politické báze při řešení důležitých bezpečnostních otázek, se kterými je Západ konfrontován.

Na istanbulském summitu v červnu 2004 se spojenci rozhodli nabídnout vládě Iráku pomoc s vyškolením jejich bezpečnostních sil. Navzdory výzvám USA k rozšíření pozic NATO v terénu se Aliance rozhodla nezúčastnit se stabilizačního procesu v Iráku, podobného probíhajícího v Afghánistánu. Spojenecké státy odmítající invazi v Iráku udělali, jak se říká, čáru před svými dveřmi.

Cesta vpřed

Během studené války byl úkol NATO jasný. Navzdory určitým rozdílům bylo pro spojence celkem snadné soustředit se a sledovat situaci. Dnes však je NATO vystaveno velkému množství různých situací. To znamená riziko, že jedna nebo více se mohou zvrátit a poškodit reputaci Aliance a následně bezpečnostní zájmy spojenců.

Čím dále a častěji překročí Aliance hranice své působnosti, tím větší bude tlak na převzetí více úkolů a operací. Generální tajemník OSN Kofi Annan požádal Alianci, aby hrála větší roli v Africe. Političtí analytici a pozorovatelé vidí úlohu NATO v monitorování budoucí mírové dohody na Středním východě mezi Izraelem a Palestinskou autonomní správou a dokonce i v asistenci normalizačnímu procesu na Kypru.

Během kosovské operace si evropští spojenci uvědomili, že musí zdokonalit své vojenské schopnosti, pokud chtějí zůstat vojensky důležitými pro USA. Někteří analytici varují, že budou-li se vojenské, technické a doktrinální rozdíly mezi Evropou a Spojenými státy nadále prohlubovat, budoucnost NATO jako vojenské aliance bude vážně ohrožena. Aliance proto začala s ambiciózním procesem transformace, včetně zřízení Velitelství spojeneckých sil pro transformaci v Norfolku, ve Virginii. Bude však ještě nějakou dobu trvat než duch transformace ovlivní Strategický koncept NATO, který zůstal nezměněn od dubna roku 1999.

V ideálním světě by spojenci zahájili osnovu nového Strategického konceptu jasným vytyčením geostrategických priorit a politických stanovisek v záležitostech jako je použití síly a úloha jaderných zbraní. Dosažení společného názoru na sporné otázky by se pravděpodobně prokázalo jako mimořádně obtížný úkol. Výsledkem je, že spojenci se až do dnešního dne nerozhodli vyřešit tento složitý problém. I když tento přístup je pochopitelný, není zcela jasné jak dlouho může Aliance vydržet bez nového společného názoru na klíčové strategické otázky. Evropští spojenci připomínají, že jsou-li přizváni k poválečnému udržování míru a výstavbě státních struktur, chtějí být také součástí rozhodovacího procesu před zahájením válečného konfliktu.

V zájmu opětovného posílení Aliance musí spojenci pokračovat v úsilí o upevnění pozice Severoatlantické rady jako hlavního fóra transatlantického dialogu na poli bezpečnosti, ve smyslu doporučení bývalého německého kancléře Schrödera. Proces přehodnocení zaměřený na politický význam Aliance, vypracovaný generálním tajemníkem De Hoopem Schefferem, bude zvláště významným dokumentem.

V budoucnosti bude muset Severoatlantická rada vytyčit své priority. V praxi to znamená, že bude muset rozhodnout, které úkoly nebude plnit (bez ohledu na jejich důležitost), a které operace nepřevezme (jakkoliv chvályhodné). Alternativním řešením může být koncepce "strukturované kooperace", což je žargon Evropské unie umožňující malým skupinám členských států zahájit určité aktivity bez souhlasu všech členů. Tato koncepce vychází z návrhu ministra zahraničních věcí Nizozemska, Ben Bota. Tato kooperace by usnadnila Alianci se stát pružnou organizací s mentalitou ochotnosti ke všem úkolům a strukturou připravenou na přímou konfrontaci s určitými problémy. V zájmu ujištění, že tato pružnost se nestane příčinou rozpadu se musí všichni spojenci dokonale shodovat. Bez ohledu na související problémy, rozvoj nového Strategického konceptu může být transatlantickou katarzí, kterou Aliance nutně potřebuje.


Peter van Ham je ředitelem Programu globální řídící moci v nizozemském Institutu mezinárodních vztahů "Clingendeal" v Haagu, a řádným profesorem Evropské akademie v belgických Brugách.

...top...