Návštěva premiéra Shinzo Abeho v bruselské centrále Aliance v lednu 2007, první návštěva japonského předsedy vlády, znamenala historický okamžik ve vztahu NATO s Japonskem, který se od počátku devadesátých let neustále vyvíjí. Aliance a Japonsko započali strategický dialog, který je dvakrát do roka doprovázený zasedáním vysokých představitelů. Kromě těchto zasedání byla v roce 1990 svolána konference o bezpečnosti, na níž se podílely členské země NATO a Japonsko, a kterou od té doby následovala řada dalších podobných zasedání.

Uvážíme-li význam asijsko-tichomořské oblasti pro celosvětovou stabilitu, další spolupráce NATO a Japonska by byla výhodná, obzvláště s přihlédnutím ke komplementárním potřebám a zájmům obou stran.

Nedávná minulost

Po skončení studené války rozšířilo NATO svoji činnost a spolupráci s partnerskými zeměmi v odpovědi na závažná ohrožení míru a stability, jako jsou terorismus nebo šíření zbraní hromadného ničení. Jak Aliance, tak Japonsko byly nuceny přehodnotit svou vlastní bezpečnostní politiku a bezpečnostní strategii. Přesně určit hrozící nebezpečí bylo stále složitější, zatímco regionální a etnické spory narůstaly.

Bezpečnostní spolupráce mezi jednotlivými státy Aliance a Japonskem se od tragického 11.09.2001 upevnila, zvláště v celosvětovém boji proti terorismu. Od roku 2001 vysílá Tokyo svá plavidla námořních obranných sil do Indického oceánu a Arabského moře, aby pomohla doplňovat zásoby různým námořním vojskům, působícím v rámci koalice vedené Spojenými státy. Japonsko od roku 2003 také významně přispívá k procesu odzbrojení, demobilizace a reintegrace (DDR) afghánských ozbrojených skupin, působením v těsné blízkosti jednotek NATO a zárukami poskytovat humanitární pomoc, stejně jako podporu Provinčním rekonstrukčním týmům (Provincial Reconstruction Teams – PRT) vedeným NATO.

Navíc se Japonské obranné síly osvědčily po boku ozbrojených sil jednotlivých členských států NATO při operacích na udržení míru v Golanských výšinách, vedených OSN, při humanitární pomoci a obnově Iráku na žádost USA, a při záchraně a odstraňování následků zemětřesení v Pákistánu.

Měnící se bezpečnostní prostředí

Po skončení studené války se významně snížilo nebezpečí větších ozbrojených konfliktů v Evropě a obavy o evropskou bezpečnost jsou nyní orientovány na nekonvenční hrozby, jako je například terorismus. Situace v Asii je mnohem chmurnější.

Po rozpadu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy bylo nezbytné, aby se charakter NATO změnil a rozšířila se působnost jeho misí. „Zjemnění“ poslání NATO bylo logickým důsledkem nepřítomnosti vážného bezprostředního ohrožení. Změna povahy vnějšího ohrožení – namísto Sovětského svazu se hrozbou staly neurčití a neorganizovaní mimostátní aktéři – učinila vymezení hrozeb pro NATO nejasným. V důsledku toho byla Aliance transformována podle principu „společných hodnot a vůle“.

Vzhledem k tomu, že operace a prostředky NATO se rozmístily do rozsáhlých operačních prostorů, dalo se očekávat rozšíření spolupráce na partnerské země za hranicemi euro-atlantického prostoru. A tak Japonsko a NATO upevnily vzájemné vztahy za účelem pomoci úspěšně sdílet břemeno odpovědnosti za světovou bezpečnost.

Nicméně je třeba vzít na vědomí, že japonské bezpečnostní prostředí se, ve srovnání s evropským, změnilo po skončení studené války zcela jiným způsobem. Na rozdíl od NATO je Japonsko postupně vystavováno novým a bezprostřednějším vojenským hrozbám, zatímco armádu USA stále více zaměstnává Perský záliv a Afghánistán.

Nestabilnost Asie

Ve východní Asii stále existují dva závažné body sváru - Korejský poloostrov a Tchajwanská úžina - kde podle nejhoršího scénáře nelze vyloučit nebezpečí mezistátního konfliktu, který by zahrnoval použití ZHN. Kromě toho patří Východočínské moře a sporné Spratlyho ostrovy mezi oblasti s rizikem ozbrojených konfliktů kvůli území a přírodním zdrojům. Honba Číny za těmito zdroji se stupňuje, neboť je zabezpečována její rostoucí vojenskou silou.

Zaoceánské ozbrojené síly USA mezitím provádějí gobální přesun, který má dopad na asijsko-tichomořskou oblast, neboť do této oblasti přináší další faktor nejistoty pro nadcházející léta. Neexistence spolehlivých opatření k vytváření důvěry a zajištění bezpečnosti pouze zhoršuje tuto již tak nestálou situaci.

Nukleární Severní Korea

Řízené rakety Nodong, které odpálila Korejská lidová demokratická republika (KLDR) v roce 1993, zvýšily obavy Japonska. V letech 1995 a 1996 následovala tchajwanská krize z důvodu řízených střel, a v roce 1998 odpálení řízené střely středního doletu Taep’o-dong. Další testy řízený střel a pum v roce 2006 výrazně prohloubily severokorejskou nukleární krizi. KLDR tak uskutečnila to, co ještě před deseti lety by znamenalo překročení "červené čáry". Japonsko se totiž může již brzy nacházet v oblasti dosahu severokorejských nukleárních řízený střel.

Navzdory probíhajícímu diplomatickému úsilí se mnoho odborníků domnívá, že stávající šestistranné rozhovory nepřesvědčí Severní Koreu, aby se zcela vzdala nukleárních zbraní. Program jednání odpovídá požadavkům Pchjongjangu. KLDR nabízí jednání o jaderné otázce výměnou za záruky bezpečnosti režimu stejně jako ekonomické pomoci, která mu umožní přežít. Nicméně ukrýt vysoce obohacený uran je velice snadné a není možné jej likvidovat bez naprostého souhlasu Severní Koreje, který není pravděpodobný.

Na druhé straně, jakékoliv vzbouření vyvolané potlačením ekonomického rozvoje a následnou labilitou režimu KLDR - nebo jeho jakoukoliv agresivní akcí v souvislosti s ekonomickými sankcemi – se může snadno vystupňovat ve vážné nepokoje. Do konfliktu obou korejských států by téměř jistě zasáhla Čína. Nebezpečí mezinárodního konfliktu na korejském poloostrově je proto i nadále naprosto reálné.

Čína a Tchaj-wan

Čínská lidová republika (ČLR) rozmístila téměř tisíc řízených střel krátkého a středního doletu, které jsou zaměřeny na Tchaj-wan a na základny USA v Japonsku. Pekin tvrdí, že účelem těchto střel je odradit Tchaj-wan od vyhlášení nezávislosti. Nicméně překvapivý úder s použitím stovek řízených střel je považován za efektivní úvodní manévr při jakémkoli pokusu zmocnit se Tchaj-wanu silou.

Kromě toho, Čínská lidová osvobozenecká armáda pořizuje stále více zbraní útočného charakteru, včetně obojživelného útočného plavidla, které významně zdokonalí pohyb námořnictva a schopnost šíření jeho vojenské síly. Čínská armáda se intenzivně připravuje zasáhnout proti Japonsku v případě, že by Tokyo poskytlo logistickou podporu jakékoli americké intervenci do konfliktu v rámci překročení Tchajwanské úžiny.

V roce 2004, čínská jaderná ponorka narušila japonské výsostné vodní území a čínské letouny pro vzdušný elektronický úder opakovaně nerespektovaly japonskou zónu vzdušné obrany. Co se týká četnosti případů, kdy japonské protivzdušné obranné síly byly vystaveny narušení výsostného prostoru čínským letectvem, celkový počet stoupl ze 13 narušení v roce 2004 na 107 v roce 2005. Američané se dočkali nepříjemného překvapení v roce 2006 ve Východočínském moři. Čínská útočná ponorka sledovala nepozorovaně jednu americkou letadlovou loď ze základny v Japonsku při plavbě Východočínským moře, a sice až do jejího vynoření.

Tyto akce se údajně konají za účelem shromažďování údajů o protiponorkovém boji (ASW) a o elektronickém zpravodajství. Ve skutečnost však čínská armáda zvyšuje akce, které si berou za cíl bezpečnostní spolupráci USA s Japonskem. A ta je v této době jedinou reálnou překážkou, která brání Číně v násilném sjednocení s Tchaj-wanem.

Toto vše se odehrává na pozadí prudkého vzrůstu čínských armádních výdajů během posledních deseti let. Růst vojenských nákladů dosahuje od roku 1996 až 165%. Čínská vláda nakupuje velká množství špičkových zbraní, v roce 2005 například zakoupila 43% všeho ruského vývozu zbraní. Úhrnným dovozem hlavních zbraňových systémů v hodnotě přesahující 13 miliard US$ se Čína stala v období 2001 - 2005 největším dovozcem zbraní.

Rychlé budování systémů pokročilých zbraní, nedávná rozsáhlá vojenská cvičení s Ruskem v kontextu Šanghajské organizace pro spolupráci (Shanghai Cooperation Organisation - SCO; současnými členy jsou Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán) a opakovaná narušování japonského vzdušného prostoru a výsostných vod nasvědčují tomu, že čínská armáda se skutečně připravuje použit sílu proti Tchaj-wanu.

Společný bezpečnostní program

Spolupráce NATO s Japonskem se dosud zaměřovala především na podporu postkonfliktních obnovných opatření jako je rekonstrukce a udržení míru v Kosovu nebo v Afghánistánu. Tímto se zásadně změnila orientace Aliance po studené válce. NATO se angažuje spíše v postkonfliktních situacích než v odstrašování a prevenci konfliktů. Díky své vojenské síle je však Aliance schopna uplatnit odstrašovací prostředky, aby předešla konfliktům.

Zákaz šíření zbraní hromadného ničení je elementárním příkladem naléhavosti problému, na jehož řešení může NATO a Japonsko účinně spolupracovat. V roce 2004 byla odhalena organizace jistého A.Q.Khana, která byla celosvětovým tajným sdružením zabývajícím se jadernými technologiemi. Mnoho nestabilních a nebezpečných asijských států, angažovaných v této celosvětové síti, se pokoušelo nebo již bylo zapojeno do obchodu s drogami a lidmi. Potenciálně nebezpečné státy usilují o nabytí zbraní hromadného ničení, protože chtějí zastrašovat hlavní mocnosti. Výsledkem je, že uvedená proliferace a obchod se sloučí do jednoho proliferačního systému.

Jestliže se tento běžně neobvyklý model proliferace - kombinace vojenské vlády, izolacionismu, „zabunkrování“ kapitálu a podpora proliferace zbraní hromadného ničení, jako v případě KLDR nebo Myanmaru - globálně rozšíří, vyvolá to vážné pochybnosti o mezinárodní bezpečnosti. Je proto vitálně důležité najít dokonalé řešení problému, který představuje sbližování jaderného úsilí, nezákonného obchodu, falzifikace, atd. podobných států.

Tato problematika přesahuje pole působnosti samotné Asie a spolupráce NATO- Japonsko by mohla zaujmout rozhodující preventivní postavení. Opatření mohou obsahovat takové akce jako je Program bezpečné proliferace (PSI), spolupráce pro efektivnější využití hraničních kontrol, a ekonomická omezení proliferace.

Prevence před konfliktem mezi Čínou a Tchaj-wanem v případě překročení Tchaj-wanské úžiny je další z možných oblastí spolupráce. Současné předpoklady čínské vlády, že na obranu Tchaj-wanu mohou zasáhnou pouze USA a Japonsko, by mohly, spolu se sebevědomím čínské armády, povzbudit Čínu do ozbrojené akce.

Čínská vláda by se pravděpodobně vzdala svých záměrů použítí síly vůči Tchaj-wanu, kdyby ostatní velmoci a organizace, jako je NATO, oznámily Číně „strategický dvojsmysl“, a sice že by v jakémkoli konfliktu tohoto druhu mohly podporovat USA proti Číně.

Ještě je třeba zde podotknout, že Čína od 11.září 2001 povýšila Šanghajskou organizaci pro spolupráci (SCO) z organizace pro prevenci regionálních konfliktů na blok kolektivní obrany. Nedávná společná vojenská cvičení, bohaté zdroje ropy a neregistrované transféry zbraní mezi jejími členskými státy, spolu s jaderným potenciálem naznačují, že SCO je připravena stát se hlavním soupeřem Japonska i NATO.

Další postup Japonska

Japonská ústava nedovoluje této zemi udržovat jakýkoliv útočný a represívní vojenský potenciál. Nejdůležitější realizovatelná opatření, která může Tokyo přijmout k zajištění bezpečnosti, jsou následující:

• upevňovat japonsko-americkou spolupráci;
• posilovat partnerské svazky s NATO v rámci spolehlivého odstrašování nepřátel;
• zlepšovat mezinárodní bezpečnostní prostředí podporou mírových operací;
• přispívat k udržování míru hospodářskou a humanitární pomocí;
• angažovat se v mezinárodní kontrole zbrojení a v odzbrojovacím programu.

V tomto kontextu Japonsko od počátku devadesátých let úsilovně zvyšuje svůj podíl na nejvýznamnějších programech v rámci mezinárodní bezpečnosti. Veškerá mírová aktivita probíhá za úzké spolupráce s NATO.

Další postup NATO

NATO musí udržovat pevnou jednotu mezi svými členy a partnerskými zeměmi, aby dosáhlo úspěšného efektu odstrašováni. V případě, že by Aliance rozšířila spolupráci a závazky na státy s velmi odlišnými koncepcemi, spojenecká soudržnost by se oslabila. Jinými slovy, geografická expanze postrádající jakýkoliv spojující princip by se stala pro NATO brzdou, stejně jako pevné partnerství se státy, které nesdílí základní hodnoty demokracie a lidských práv. V nejhorším případě by se tyto partnerské země mohly stát „trojským koněm“, který by časem rozbil jednotu NATO.

Na druhé straně, koalice partnerů sdílejících základní demokratické hodnoty posílí implementační schopnosti NATO a jeho odstrašovací efekt. V zájmu vyvarování se uvedených rizik a vhodného využití podobných příležitostí by měla Aliance rozdělit systém mezinárodních svazků do dvou skupin:

• aktivní partnerství – uzavřená v rámci celosvětového budování bezpečnostního prostředí se státy, které sdílí základní euroatlantické hodnoty;
• sdružení – dohodnutá v rámci vytváření důvěry a stimulace angažovanosti se státy, které nerespektují hodnoty a zásady Aliance, ale přesto jsou významnými aktéry na světové scéně mezinárodní a regionální bezpečnosti.

Japonsko by v tomto systému patřilo do první skupiny, zatímco Rusko (nebo i Čína za předpokladu, že by byla vyzvána) by bylo součásti druhé skupiny. Tímto postupem by NATO mohlo zlepšit situaci v budování důvěry s některými státy, a zároveň energicky postupovat na úseku předcházení konfliktům s těmi partnerskými zeměmi, které sdílejí základní euroatlantické hodnoty a závazky.

Závěrem lze konstatovat, že spolupráce NATO a Japonska, která se od počátku devadesátých let neustále vyvíjí, vstoupila do nové fáze. Podle mého názoru je načase, aby Japonsko a Aliance přijaly větší společnou odpovědnost a vystupovaly aktivněji na podporu celosvětového míru a bezpečnosti.

Vztah NATO a Japonska je na správné cestě, avšak oba partneři mají ještě zapotřebí společnou jasnou vizi a orientaci do budoucnosti.