|
Historické střídání: Rozmístění ozbrojených sil NATO v
Bosně a Hercegovině položilo základ pro pomoc dalších
mezinárodních organizací při znovunastolení míru a
stability.
(© NATO) |
Christopher Bennett podrobuje analýze způsob, jakým se Alianci podařilo vybudovat od konce studené války účinná partnerství s nečlenskými státy a jinými mezinárodními organizacemi.
Jednou z velkých změn v přístupu NATO k zajišťování bezpečnosti od konce studené války je způsob, jakým dosáhlo vytvoření partnerství s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi. Zvolená strategie brzy přinesla kýžené ovoce v podobě společných akcí a programů, které ve střední a východní Evropě napomáhaly při přechodu k demokracii; tato koncepce se dále pragmaticky vyvíjela při reakci na konflikty provázející rozpad Jugoslávie a byla doplněna o další impuls a pocit naléhavosti po teroristických útocích proti Spojeným státům americkým 11.září 2001. Fakt, že Aliance tuto politiku shledává nadále důležitou i během své transformace vyvolané potřebou čelit hrozbám, které představuje šíření zbraní hromadného ničení a mezinárodní terorismus, se znovu potvrdil na loňském summitu v Praze.
Logický výklad této politiky je jednoduchý: komplexita strategického prostředí narostla do takové míry, že není samostatné instituce, která by mohla tvrdit, že vlastní onen čarovný recept na trvalý mír a blahobyt. NATO naopak může nejen svým členům, ale celému světu poskytnout tu nejvyšší možnou míru bezpečnosti pouze vytvořením systému navzájem spolupracujících partnerů, kteří budou sdílet nezadatelný zájem o zachování a prosazování stability a prosperity. Neuplyne dnes téměř jediný týden, aby se generální tajemník NATO nesetkal s hlavou jiné mezinárodní organizace nebo lídrem jedné z partnerských zemí, nebo aby sídlo Aliance nenavštívila osobnost podobného významu. NATO vytvořilo účinný pracovní vztah dokonce i s mezinárodními finančními institucemi a nevládními organizacemi činnými v krizových oblastech světa.
Výchozím bodem partnerské politiky NATO byla přátelská ruka, kterou Aliance nabídla zemím střední a východní Evropy krátce po pádu berlínské zdi a po rozpadu Varšavské smlouvy. To se na prvém místě odrazilo ve vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC) v sídle NATO v prosinci roku 1991, jež se jak pro členské státy NATO, tak pro bývalé protivníky Aliance stala fórem pro diskuzi a prosazování bezpečnostních otázek. V té době probíhaly změny v Evropě s takovou rychlostí, že během konání inauguračního setkání NACC došlo k rozpadu Sovětského svazu a přítomný sovětský velvyslanec byl v době, kdy setkání končilo, schopen vystupovat pouze jménem Ruské federace.
V roce 1994 zahájilo NATO program Partnerství pro mír, což je praktický program vojenské spolupráce a pomoci, přizpůsobený individuálním potřebám každé ze zúčastněných zemí a vytvořený původně proto, aby těmto zemím pomáhal při formování demokratické kontroly nad ozbrojenými silami, asistoval jejich vojenským reformním procesům a pomohl vytvořit ozbrojené síly, jež budou kompatibilní se silami NATO. Současně s tím jak další evropské země začaly vnímat výhody bezpečnostní spolupráce, jež NACC a Partnerství pro mír přinášely, přibývalo zájemců o přičlenění a členská základna se tak rozrostla nad rámec původních členských států NATO a bývalých komunistických zemí i o tradičně neutrální státy západní Evropy. Za účelem vyjádření této změny a naznačení vývoje vztahu NATO s partnerskými zeměmi byla NACC přejmenována na Radu euroatlantického partnerství (EACP).
Členy EAPC a Partnerství pro mír jsou dnes všechny státy
v euroatlantické oblasti, s vyjimkou Bosny a Hercegoviny, a Srbska a Černé hory,
jež se obě údajně přičlení během příštího roku. Od událostí 11.září 2001 se EACP,
v souladu s NATO, zvýšenou měrou zaměřila na řešení moderních bezpečnostních
hrozeb. Právě proto také lídři EACP na loňském summitu v Praze sestavili Akční
plán partnerství na boj s terorismem (více informací o vývoji partnerské politiky
NATO, EAPC a Partnerství pro mír naleznete v článku Budování bezpečnosti prostřednictvím
partnerství od Roberta Weavera v podzimním vydání NATO
Review z roku 2001 podrobné
informace o Akčním plánu partnerství pro boj s terorismem najdete v článku Partnerská
spolupráce v boji proti terorismu od Osmana Yavulzapa v jarním
vydání NATO
Review z roku 2003 ).
Projevy nestálosti
Největší nestálostí ovlivňující bezpečnost v euroatlantické oblasti od konce studené války strádala pravděpodobně Ruská federace. Demokratizující se, západně orientované a reformující se Rusko by jednoznačně chtělo být hlavním stabilizačním faktorem v celé euroatlantické oblasti. To je důvodem, proč Aliance v posledních letech tolik investovala do budování a zlepšování vztahů s Moskvou, což je snaha, která, po několika počátečních falešných jiskřičkách naděje, se nyní stále zřetelněji jeví jako prozíravá a oprávněná.
V první polovině devadesátých let se stále ještě podezřívavé Rusko připojilo k NACC i k Partnerství pro mír. V roce 1996 přispělo kontingentem o síle 2 000 příslušníků - největším z nečlenských států NATO - k první mírové misi Aliance v Bosně a Hercegovině. Ruští vojíni, kteří v této republice zůstali až do srpna letošního roku, pracovali po boku svých protějšků z členských států NATO a během svého poslání pomohli nejen odstranit bariéry, ale z obou stran rovněž vystavět mosty, které vedly k racionálnějšímu vztahu mezi NATO a Ruskou federací.
V roce 1997 podepsaly NATO a Rusko Zakládající smlouvu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti. Byl to ambiciózní dokument, který zakládal Stálou společnou radu NATO-Rusko (PJC) a měl "zajistit mechanismus pro konzultaci, koordinaci, a ,v maximální míře kde to bude vhodné, pro společná rozhodnutí a společné akce v oblasti bezpečnostních otázek všeobecného zájmu". V praxi se tento slib ovšem nepodařilo zcela naplnit. Došlo k tomu zčásti proto, že ruská nomenklatura tuto iniciativu vnímala jako snížení újmy v rámci prvního rozšíření NATO od konce studené války, a zčásti proto, že i mnozí členové NATO chovali ještě stále určitá podezření stran ruských záměrů. Mnozí pozorovatelé navíc označovali samotný rozhodovací proces uvnitř PJC za nefunkční, jelikož členové NATO dospěli na základě diskuze uvnitř Aliance k společným pozicím ještě před jednáními PJC a nebyli ochotni ze svého těžce dosaženého konsenzu ustoupit na základě ruských námitek. A když v roce 1999 Rusko ze Stálé společné rady vystoupilo na protest proti zásahu NATO v Kosovu, nikdo si nestěžoval.
I když Stálá společná rada se začala opět scházet v květnu
2000 a NATO v Moskvě o rok později otevřelo Informační úřad, přesto teprve tragédie
11.září 2001 přivedla NATO a Rusko k úplnějšímu a důvěryhodnějšímu partnerství.
Po těchto teroristických útocích obě strany dospěly k závěru, že ze vzájemné
spolupráce v otázkách bezpečnosti mohou obě strany jedině získat. Tato skutečnost
vedla k vytvoření Rady NATO-Ruská federace v květnu 2002. Tento orgán, nahrazující
Stálou společnou radu, je založen na vzájemném konsenzu a zahrnuje všechny členské
státy NATO a Rusko jako rovnocenné partnery. Prvních osmnáct měsíců její činnosti
se navíc ukázalo jako nesmírně pozitivních a bylo během nich dosaženo úspěchů
v široké řadě oblastí (více informací o vztahu NATO a Ruské federace najdete
v tomto vydání NATO Review, v článku Budovat naděje na zkušenostech [http://www.nato.]
od Paula Fritche, a v rozhovoru s generálem Konstantinem Vasilijevičem Totským,
ruským velvyslancem při NATO ( viz interview v tomto vydání NATO Review).
Aliance rovněž vynaložila mnoho úsilí na vytvoření stability a na podporu hladkého přechodu k demokracii na Ukrajině, v druhém nejzalidněnějším státě, jež vznikl po rozpadu Sovětského svazu. Spolupráce NATO a Ukrajiny se prohloubila po podpisu Charty o zvláštním partnerství v roce 1997. Tato charta poskytla formální základ pro konzultace mezi NATO a Ukrajinou v otázkách euroatlantické bezpečnosti. Byla zřízena rovněž Komise NATO-Ukrajina, která má za úkol řídit aktivity v rámci tohoto partnerství, mezi něž patří prosazování reorganizace obranných sil, civilního obranného plánování a připravenosti na katastrofy a spolupráce na poli vědy a životního prostředí. NATO na Ukrajině v roce 1997 otevřelo Informační a dokumentační středisko pro Ukrajinu a v roce 1999 Vojenský styčný úřad. V roce 2002 se NATO a Ukrajina shodly na Akčním plánu, jež poskytl strategický rámec pro intenzivnější konzultace politických, ekonomických a obranných otázek a vytyčil Ukrajině strategické cíle a priority na cestě k plné integraci do euroatlantických bezpečnostních struktur. Ukrajina sestavila, s členem NATO, Polskem, společný prapor specializovaný na udržování míru a aktivně se zapojila do mírových operací vedených NATO (další informace o vztahu NATO a Ukrajiny najdete v článku Pomalá bludná cesta vpřed od Jamese Sherra v tomto vydání NATO Review).
Sedm let před tím, než teroristické útoky 11.září 2001 zdůraznily význam dobrých vztahů mezi Západem a arabským světem, založilo NATO program pod názvem Středozemní dialog. Účelem této iniciativy, která dnes zahrnuje sedm států - Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauretánii, Maroko a Tunisko -, je přispět k oblastní bezpečnosti a stabilitě v širším středozemním regionu a dosáhnout lepšího vzájemného porozumění mezi NATO a jeho středozemními partnery (více informací o Středozemním dialogu NATO najdete v článku Alberta Bina pod názvem Zvyšování
úrovně Středomořského dialogu NATO v jarním vydání NATO Review.
Zajímavá je skutečnost, že touha po vybudování vztahů s NATO sahá daleko za euroatlantickou oblast. Vztahům s Aliancí začalo přikládat značnou váhu i Japonsko, díky čemuž se od začátku devadesátých let začaly pravidelně dvakrát do roka pořádat bezpečností konference NATO-Japonsko. Dva generální tajemníci NATO podnikli oficiální návštěvu Japonska - Manfred Wörner v roce 1991 a Javier Solana v roce 1999. Mezi týmem NATO, vedeným zástupcem generálního tajemníka, a vysokými úředníky z japonských ministerstev zahraničních věcí a obrany se již uskutečnila celá série rozhovorů na vysoké úrovni. Současně s tím, jak se Aliance pokouší o transformaci, aby dokázala čelit bezpečnostním úkolům 21.století a rozšířila svou působnost i mimo euroatlantickou oblast, roste zájem o partnerství s NATO. Dokonce i dnešní Čína zkoumá potenciální možnost užšího partnerství (více informací o vztahu Číny a NATO najdete v článku Hlas z Pekingu od Zuqiana Zhanga v tomto vydání NATO Review).
Praktická spolupráce
Jednou z výhod, které NATO jeho mnohá partnerství přinesla, je způsob, jakým se partnerské země zapojily a nadále zapojují do mírových operací vedených Aliancí poskytnutím vojska, zařízení a prostředků. Sestavit sedmdesátitisícové vojsko, které bylo zapotřebí pro operace pod taktovkou NATO v Bosně a Hercegovině by bylo bez přispění partnerských států pochopitelně nesmírně obtížné. Zajišťováním ozbrojených sil demonstrovaly partnerské země svůj závazek podílet se na euroatlantické bezpečnosti i na euroatlantické bezpečnostní spolupráci. Nastolení míru a stability ve válkou zpustošené oblasti bývalé Jugoslávie byl však úkol, který vyžadoval víc než jen pouhé vojenské řešení. NATO se proto kromě spolupráce s nečlenskými státy zaměřilo na budování účinnějších partnerství s dalšími mezinárodními organizacemi v zájmu případného dosažení autonomních mírových procesů.
Přestože války provázející rozpad Jugoslávie mezinárodní komunitu z větší míry zaskočily, klíčové instituce, které se do této situace zapojily - Evropská unie, NATO, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Organizace spojených národů - se s ní postupně vyrovnaly a během tohoto procesu položily základ pro účinné pracovní vztahy. Zkušenosti ze společné práce v terénu nejprve v Bosně a Hercegovině, po té v Kosovu a nakonec v bývalé jugoslávské republice Makedonie* pomohly konsolidovat tyto instituce a zdokonalit jejich vzájemné vztahy.
NATO rozmístilo své jednotky v Bosně a Hercegovině v roce 1995, aby zde dohlížely na implementaci vojenských aspektů Daytonské mírové dohody. Touto akcí vytvořilo podmínky, ve kterých mohly jiné mezinárodní organizace, včetně EU, OBSE, OSN a řada nevládních organizací, přispět k znovuvytvoření mírových podmínek a stability v zemi. Přes historické ticho, které v minulosti mezi NATO a jeho novými partnery panovalo, byly rychle ustaveny praktické vztahy, které se od té doby v důsledku zkušeností ze společné práce konsolidovaly a zlepšily.
Tento vzor se ukázal být zvláště cenným v Kosovu. V roce
1999 byly v této provincii rozmístěny ozbrojené síly pod vedením NATO k zajištění
bezpečnosti v rámci mandátu OSN na základě rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti.
Organizace spojených národů rozdělila odpovědnost za vedení mírového procesu
mezi sebe (policie, justice a civilní správa), OBSE (demokratizace a tvorba institucí)
a Evropskou unii (rekonstrukce a ekonomický rozvoj). Tím získala každá z organizací
svou specifickou roli při procesu znovunastolení míru a stability.
Středem vztahů NATO a OSN jsou zřetelně otázky udržování míru. Generální tajemník NATO podává svému protějšku z OSN zprávy o pokroku v operacích vedených NATO, mezi něž patří i činnost Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) v Afghánistánu v rámci mandátu OSN, za něž NATO převzalo v srpnu odpovědnost, a informuje ho rovněž o klíčových rozhodnutích Severoatlantické rady. V posledních letech se zvýšila i spolupráce na štábní úrovni a tok informací, zvláště od roku 1999, kdy styčný úředník NATO byl jmenován do odboru pro mírové operace OSN, a styčný pracovník Úřadu pro koordinaci humanitární pomoci OSN byl jmenován do ředitelství pro civilní nouzové plánování NATO. Jako další oblast zesílení vzájemných vztahů se začínají jevit mezinárodní odezvy na hrozby terorismu.
Evropská bezpečnostní architektura
Již v prosinci 1990 plánovali ministři zahraničních věcí států NATO trojstranný rámec podpory evropské bezpečnosti prohlašujíce: "Třemi klíčovými elementy evropské bezpečnostní architektury jsou Aliance, proces evropské integrace a KBSE [předchůdce OBSE]." Ale i zde to byla až praktická spolupráce v bývalé Jugoslávii, která vydláždila cestu k pravidelným kontaktům a zintenzivnila výměnu informací. Rozsah spolupráce mezi NATO a OBSE a spolupráce obou těchto organizací s Evropskou unií se ještě zvýšil v letech 2000 a 2001, kdy generální tajemník NATO podnikal se svými protějšky z OBSE a EU pravidelné cesty do bývalé jugoslávské republiky Makedonie*, což se ukázalo jako úspěšný pokus o odvrácení rostoucího konfliktu v této oblasti.
| |
| Nejdůležitějším vztahem NATO bude v nadcházejících letech pravděpodobně vztah s Evropskou unií. |
|
| |
Vztahy mezi NATO a OBSE se řídí takzvanou Platformou kooperativní bezpečnosti, která byla schválena v roce 1999 na summitu OBSE v Istanbulu. V ní spojenci vyjadřují svoji připravenost použít institucionální zdroje NATO na podporu činnosti OBSE, obzvláště co se týká předcházení konfliktů a řízení krizových situací.
Nejdůležitějším vztahem pro NATO bude v nadcházejících letech pravděpodobně vztah s Evropskou unií, neboť tato organizace se snaží zdokonalit své bezpečnostní - a zvláště vojenské - schopnosti. Budou-li obě tyto instituce společně pracovat pro dosažení společného cíle, podobně jako tomu bylo v bývalé jugoslávské republice Makedonie* v roce 2001, mohou se stát velmi vlivnou mocností při předcházení konfliktů i při řízení krizových situací. Až se Evropská unie rozroste o deset nových států, čímž se zvýší její počet na 25 členů, a k NATO přistoupí sedm nových spojenců, čímž se stane Aliancí 26 států, počet států zastoupených v obou organizacích se zvýší na 19.
Rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky může a měl by posílit schopnost řízení krizových situací Aliance i EU. K tomu dojde zvláště tehdy, až Evropská unie splní základní úkol, který si pro sebe vytýčila v roce 1999 v Helsinkách: být schopna rozmístit a udržovat po dobu alespoň jednoho roku ozbrojené síly o síle do 60 000 mužů, s cílem plnění "Petersbergských úkolů", které zahrnují humanitární a záchranné akce, operace na udržení míru a podíl bojových jednotek na řízení krizových situací.
Ačkoliv NATO s Evropskou unií založilo formální vztahy již v lednu 2001 a zástupci obou organizací od té doby formálně společně zasedali, zůstávala tato relace z velké míry jen pouhým plánem činnosti zbaveným téměř veškeré substance až do prosince loňského roku, kdy byla přijata Deklarace EU-NATO o Evropské bezpečnostní a obranné politice. Od té doby Evropská unie a NATO uzavřely sérii smluv, zvláště o spolupráci při řízení krizových situací. Tyto smlouvy umožnily, aby Evropská unie převzala 1.dubna od NATO odpovědnost za udržování míru v bývalé jugoslávské republice Makedonie* (více informací o vztahu EU a NATO naleznete v článku Vztahy, které zavazují od Juliana Lindley-Frenche [http://www.nato.] a Pokrok ve vztazích EU - NATO od Pola De Witte v tomto vydání NATO Review).
Četná partnerství, která Aliance v posledních letech založila, a která nadále úsilovně rozvíjí, nevznikla jen z jakési vlastní libovůle. Tváří v tvář současným mezinárodním bezpečnostním hrozbám neexistuje pro státy a instituce žádná jiná alternativa než mezinárodní spolupráce. To je také důvod proč od konce studené války je partnerství klíčovou součástí transformace Aliance, a proč se v příštích letech budou tato partnerství ještě více prohlubovat a upevňovat.
Christopher Bennett je vydavatelem "NATO Review". |
